Ani vynesení rozsudku, jenž majetek navrací, celou věc leckdy neřeší. Bývalý kolaboranti KSČ a okupanti cizích majetků se odvolávají k vyšší a ještě vyšší soudní instanci. Vědí své: jedno odvolání se proti rozsudku jim umožní majetek okupovat minimálně o další rok navíc. Někdy je rozsudek potvrzující, že i nadále, stejně jako za tuhého bolševismu, v domě zůstane bydlet bývalý člen ÚV KSČ, estebák nebo přinejmenším “normalizační” umělec. Nejde pouze o pomalost soudů. Ani stav (prezident Havel tomu říká “blbá nálada”) ve společnosti k emigrantům do své původní vlasti se navracejícím není příznivě nakloněn. V lidech panuje názor, že v zahraničí “jim létaly pečení holubi do huby” a život tam venku byl procházkou růžovým sadem. A novináři” Ty je doslova těžké dostat k soudu, aby napsali o navracení majetku, pokud zrovna nejde o nějakého “bývalo-současného umělce”, jakým je “spartakiádní zpěvácká hvězda” Michal David. S velikým kusem pravdy je třeba dodat, že nebýt odhodlání Martiny Pávové (Lidové noviny), Josefa Koukala (Slovo) a někdy Martina Kajana (ČTK), nevěděla by veřejnost vůbec, že se nějaký restituční spor koná.

Je nepochopitelné kam až sahala drzost komunistů, když soudruzi nastojato konfiskovali domy po emigrantech, kteří si je vlastní silou a financemi postavili, aby je ve většině případů mohli členové KSČ podruhé (za výhodnou cenu a utajeně) opět prodat do svých řad, davu kolaborantů jejich režimu.

Nejde však jen o nezájem a pomalost soudů. “Soudce má vyřizovat případy v pořadí, v jakém přišly. Nezávislost je v řízení a v rozhodnutí. Na každém soudu je rozvrh práce, který určí, kdo co bude soudit. To je opatření, které dělá předseda soudu a je pro soudce závazné,” tvrdí Otakar Motejl, předseda Nejvyššího soudu ČR. “Já jako předseda soudu mám právo vytýkat průtahy, ke kterým může dojít, když soudce nechá staré spisy ležet a bere si jenom nové. Nebo když se orientuje jen na ty staré, vybírá si lehčí a těžší nechá stranou.” I tak je možné pochopit, jak může dva roky u soudu ležet bez hnutí spis o restitučním sporu.

Antonín Procházka, soudce Ústavního soudu ČR v Brně, pokud jde o restituční spory, přiznává, že “je nutno vlastnické a majetkové vztahy s konečnou platností stabilizovat. Je nutné odstranit právní nedostatky zákonem tak, aby byla konečně nastolena spravedlivá právní jistota občanů.”

JUDr. Milan Hulík (ČR) je ve svém vyjádření poněkud tvrdší: “Současný český právní řád je založen na kombinaci starých, socialistických (a novelizovaných) a nově vytvořených právních předpisů. Mimo jiná negativa jej charakterizují i některé rozpory: ustanovení některých zákonů totiž protiřečí jiným. Tak je tomu u zákona 119/1990 Sb. O soudní rehabilitaci.”

Kdysi, v komunistickém kriminálu zvaný jako “obhájce chudých”, JUDr. Jaroslav Anděl (Švýcarsko/ČR), má přání, aby naše dnešní právo bylo možno porovnat s právem první Československé republiky. Podle něj naše zákony v této republice byli recepčními zákony převzatými z roku 1918, které platily až do roku 1950, kdy byly zrušeny. “Tím začala éra komunistická. Kdybychom se byli po roce 1990 vrátili k předválečným zákonům, tak je pravděpodobné, že by i tyto zákony vyžadovaly novelizaci. Je samozřejmě jisté, že z dobrého zákona lze jeho novelizací udělat zákon ještě lepší. K tomu bohužel u nás nedošlo, protože zůstaly staré komunistické zákony. A novelizací takových špatných zákonů nelze udělat zákony dobré, nýbrž jen méně špatné zákony,” dodává Anděl.

Spor se vleče sedm let a JUDr. Světlíková se proti rozhodnutí soudu ihned odvolala. Nic to však nemění na skutečnosti, že Pavel Kučera, bývalý zástupce vedoucího pro vědeckou činnost katedry světové ekonomiky a vnějších ekonomických vztahů ČSSR na Vysoké škole politické ÚV KSČ, jenž podle vlastních slov vychovával stranické kádry, a agent Státní bezpečnosti (StB), kde je veden pod číslem 19628 s krycím jménem Kadet, bude do vyřešení sporu konfiskát nadále užívat. Ten totiž jakoukoliv intervenci ze strany tehdejšího pražského primátora Františka Štafy popírá a tvrdí, že byl jen řadovým členem KSČ. Zda byl či nebyl agentem StB, to prý k soudu nepatří, jde prý o shodu jména a příjmení. “Pavel Kučera, narozen 18. února 1943, žije v České republice jediný, a to na zmíněné adrese v Praze 5-Třebonicích,” vyplývá z informací Centrálního registru občanů (CRO). Ten je veden od roku 1953. Toho roku byla v CRO vedena jediná osoba stejného jména, příjmení i data narození. I kdyby se ve stejný den narodil jiný Pavel Kučera, musel by do roku 1953 zemřít nebo zmizet. Osoba téhož jména a dat narození se nenachází ani v databázi ministerstva vnitra mezi zemřelými či pohřešovanými osobami.

Mazancovi tvrdí, že si Kučera vlastním vozem k prohlídce konfiskátu přivezl soudního znalce i pracovníky ONV v Praze 5, kteří se prodejem domu zabývali. Podle Mazancových nebyl ani na úřední desce vyvěšen záměr dům veřejnosti prodat, jak určovala výše zmíněná směrnice ministerstva financí. Smutnou tečkou za celým případem je výpověď Mileny Horákové, která společně s babičkou o koupi domu v roce 1983 projevily zájem. Na ONV v Praze 5 se dozvěděly, že prodej domu je problematický, protože v něm bydlí rodiče původních vlastníků. ONV je odkázalo k primátorovi Štafovi, který je osobně přijal a řekl jim stručně a jasně: “Konfiskáty nejsou určeny k prodeji obyčejným lidem.”

Vynesení rozsudku (30. května 1997) z úst soudkyně Hovorkové je s ohledem na zkušenosti v jiných sporech více než sporné.

Sám Pješčak prošel řadou funkcí a v roce 1979 byl jmenován ředitelem koncernového podniku Uranové doly (UD) Příbram. Stal se nositelem několika vyznamenání v hornictví: státního hornického vyznamenání Řádu rudé hvězdy práce a Řádu rudého praporu práce.

Celková stavební hodnota rodinného domku, včetně uhelny, oplocení a venkovních úprav činila podle odhadu soudního znalce 379. 647 korun. Pješčakovi zaplatili při koupi domu z vlastních úspor 200. 000 korun a zbytek byl placen ve splátkách po 30. 000 korunách ročně. Takový postup byl v té době v rozporu se směrnicí MF ČSSR číslo 10, která určovala “Podmínky prodeje rodinných domků z národního majetku”. Podle této směrnice musela být částka zaplacena celá nejpozději do podpisu kupní smlouvy.

Vladimír Kyselák, obhájce Pješčakových, však protestoval, že “právní petit, jak byl dnes specifikován, je nevykonatelný.” Soud však změnu žaloby podle přednesu před soudem připustil. Ve své závěrečné řeči Světlíková uvedla, že Pješčak od nemovitosti obdržel klíče ještě před sepsáním kupní smlouvy

Kyselák soudu sdělil: “Nejsem ochoten akceptovat politický výklad celé záležitosti.” Tvrdil, že jeho mandanti nejsou povinnými k vydání předmětné nemovitosti, neboť ji nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Podle rozsudku jsou Karel a Jana Beckovi oprávněnými osobami a občany ČR. “Provedené dokazování svědčí o tom, že žalovaní nabyli věc v rozporu s právními předpisy. Bylo dokázáno protiprávní zvýhodnění, jež vyplývá ze spisu.” V odůvodnění rozsudku se dále píše, že nikdo nevěděl, zda se Beckovi ze zahraničí vrátí a Pješčak již o koupi domu žádal. Na jednání občanského výboru ve věci domu se dostavil předseda MNV, což nebývalo zvykem, a to v době, kdy Beckovi ještě nebyli odsouzeni. Deset dnů po jejich odsouzení finančním úřadem ONV v Příbrami byla u Ministerstva financí (MF) ČSSR podána žádost, aby dům mohl prodat ONV. Na MNV bylo o koupi domu žadatelů 18, zatímco u ONV žádal o koupi Pješčak jako jediný. Když z MF přišel souhlas o udělení výjimky převodu majetku na město, druhý den po sepsání smlouvy o převodu prodeje na ONV rozhodla Rada MNV o tom, aby dům koupil Pješčak. Vyhláška o prodeji domu nebyla vyvěšena na úřední desce a v rozporu s vyhláškou MF byla Pješčakovi dána možnost dům splácet ve splátkách. Nelze však ani vyloučit, že vliv na zvýhodněný prodej domu měl nomeklaturní kádr, Vasilův bratr, generálmajor Ján Pješčak. Ten byl vysokým státním a stranickým činitelem, profesorem Univerzity Karlovy, v letech 1974-1975 rektorem Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, 1970 až 1982 náměstkem ministra vnitra ČSSR a v roce 1982 ministrem spravedlnosti SSR. V roce 1985 vydal knihu “Socialistická kriminalistika” a svou karieru zakončil jako generální prokurátor ČSSR.

Neochotu české vlády k restituci židovského majetku kritizuje Helsinský výbor Kongresu USA. Jeho tajemnice Erika Schlagerová prohlásila, že přístup Klausova kabinetu “zpochybňuje jeho závazky na poli lidských práv.” Schlagerovou shodně doplnil Naphtali Lavie, víceprezident Mezinárodní organizace pro židovské restituce (WRJO), když řekl: “Použijeme všechny dostupné prostředky, abychom zabránili vstupu Polska, ČR a Rumunska do NATO, pokud tyto státy nevrátí veškerý majetek tamních židovských obcí.” Těžko lze předpokládat, jak se naše vláda s tímto požadavkem vyrovná, když třetina židovského majetku již byla zprivatizována.

Svou trpkou zkušenost má také spisovatel Jan Beneš (USA/ČR), který se o dům, jež mu před emigrací patřil, soudí s Bytovým podnikem v Praze 8 a městskou částí tamtéž. Květoslava Glaserová, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 při nedávném jednání, jež se nekonalo, jej nakonec odročila za účelem vyjasnění výroku rozsudku, když předtím přiznala, že vůbec nezná spis k věci, kterou měla za svou kolegyni projednávat!

Dlouhá doba, v níž nebyly vyřešeny oprávněné požadavky restituentů, je vede k uchopení spravedlnosti do svých rukou. To je případ chovatele koní Jiřího Černého ze Slatiňan, který 9. června 1998, před vykonáním občanské neposlušnosti prohlásil: “To není vtip, ale krutá realita, nebo chcete-li výraz naprosté beznaděje nad zvůlí úředníka.” Pak nasedl do traktoru, aby na ploše fotbalového hřiště vyoral jeden a půl brázdy na pozemcích, které rodině byly kdysi vyvlastněny. Jeho rodina dostala vloni vyrozumění pozemkového fondu, že za pozemky v obci mu přísluší náhrada přes dva miliony korun a 2. června letošního roku mu Územní pracoviště Pozemkového fondu v Chrudimi sdělilo, že cena odejmutých pozemků byla přehodnocena a snížena na 673 tisíce koruny. Navíc: když si Černý vybral náhradní pozemky zjistil, že polovina jich je blokována restitučními nároky jiných osob. Navíc chovatele koní čeká trestní oznámení za upilování dvou zámků, které bránily vjezdu na stadión.

A tak na soudní spravedlnost u senátu Ústavního soudu v Brně čeká i kníže Karel Schwarzenberg, jehož případ od roku 1993 již řešil Okresní soud v Písku a Krajský soud v Českých Budějovicích (1996). Schwarzenbergovu hájenku na samotě Karlov u Smetanovy Lhoty na Písecku v roce 1975 za neoprávněně zvýhodněnou cenu od Jihočeských státních lesů koupil bývalý generální prokurátor ČSR Jaroslav Krupauer. Jak dopadne i tato žaloba” Bude uznána nebo zamítnuta”

Estebáci z kamene

Výjimku tvoří stále “prorežimní” zpěvák Michal David, jenž k soudu o dům chodil i s manželkou Davidovou, za svobodna tenistkou Skuherskou. Ač David prohrál spor o celý konfiskát před obvodním i městským soudem v Praze, s výrokem soudu, že pozemek kolem domu mu zůstane, nechal se David opět koncem června slyšet: “My jsme vyhráli pozemek a třetinu domu (“), kterou jsme přistavěli. Druhé straně jsme nabídli buď odprodej za tři miliony, nebo koupi jiného domu. To také odmítli, poslední návrh byl odstupné 1,3 milionu korun, k tomu se však nevyjádřili. Čekáme, jak se rozhodnou. Pokud ani to nezafunguje, půjde to k Nejvyššímu soudu ČR. Myslím si, že víc už jim nabídnout nemůžeme. S tím, že kupujeme dům, který už jsme jednou koupili, jsme se smířili.” Toliko autor spartakiádní písníčky Poupata. David se tedy nevzdává a dodnes v sobě nemá trochu studu. A to i přesto, že doporučení ke koupi domu mu do vínku dali tehdejší bossové ÚV ČSTV i ÚV SSM (A. Himl a J. Jenerál). “Byla to taková pracovní hodnocení,” tvrdí bývalý idol svazáků, který kdysi hrával na mezinárodních setkáních mládežníků-budovatelů v Moskvě nebo na Kubě. S oblibou o sobě tvrdí, že nikdy nebyl členem KSČ. O konstatování soudního znalce (1995), že se u soudu David hájil padělkem prohlášení, v němž se manželé Sojkovi, rodiče jednoho ze žalobců Jitky Pávkové, vzdávají domu s tím, že “dům koupit nemůžou, protože nemají tolik peněz”, o tom popový zpěvák dnes nemluví, protože se mu to “nehodí do krámu”. Členem KSČ, podle mého, nikdy být nemusel, když byl kolaborantem komunistického režimu. Řečeno jasně: David = komunista bez rudé knížky. Po listopadu však David nezapomněl svoji činnost přeorientovat. Byl jedním z normalizačních umělců, kteří se v posledních volbách (1996) zúčastnili předvolebních mítinků za ODS.

Podle imformací z roku 1998 David nakonec vyplatil jistý finanční obnos žalobcům, aby v domě mohl zůstat bydlet i nadále.

Jak uvažují někteří členové tzv. “pravicové” ODS lze dokumentovat na případu Československé církve husitské, která byla počátkem šedesátých letech donucena darovat státu dům ve Šmeralově ulici v sedmém pražském obvodu. Když nedávno zastupitelé obvodu projednávali bezúplatný převod nemovitosti původnímu vlastníkovi, společně s poslanci ČSSD, KSČM byla proti navrácení objektu i tamní frakce ODS. Prý se poslanci obávali, aby církev z domu nevystěhovala současné nájemníky.

Zdá se, že takový stav věci ODS vyhovuje. Vžyť sám Úřad vlády členům kabinetu a pracovníkům ústředních orgánů státní správy povoluje v létě využívat k rekreaci vilu po bývalém čs. prezidentovi E. Benešovi v Sezimově Ústí. Trávili zde dovolenou např. I. Kočárník,(dříve KSČ, dnes ODS), J. Tošovský, či Igor Němec. Sám premiér Klaus na využívání vily nevidí nic pobuřujícího, ač H. Benešová, manželka prezidenta Beneše, si přála, aby interiér připomínal prezidentovy časy. A takové přání uvedla v poslední závěti.