Příběh o tom, jak za 2. 500 korun koupit vilu po Státní bezpečnosti, která sloužila k mučení politických vězňů padesátých let
Následující příběh, pokud ho někomu vyprávím, posluchač tvrdí, že má podobu špatně vyvedeného “science fiction”, je z jiného světa. Nedaleko Jáchymova jsem objevil komunistického bachaře, který mě s nadávkami několikrát prohnal po okolních kopcovitých loukách, zavolal na mě policejní hlídku a dodatečně na mě podal žalobu. A nejen na mě...
Tu poté rozšířil o žalobu na mého přítele Lojzu Macka z Rakouska, politického “uranového” vězně z padesátých let. V žalobě
( ze dne 1. 7. 1996) na něho doslova uvedl, cituji: “Jelikož organizátorem tohoto případu byl Alois Macek vznáším tímto také žalobu na základě zákona na ochranu osobnosti na něho ať se také podílí finančně na mé újmě, abych si mohl někde koupit pokojík, pro klidné dožití.”O bachaři jsem publikoval článek v tehdejším Českém týdeníku (č. 51/1995), a jak Voška tvrdí, “moji synové a dcera se o mě již na základě novinového článku ode mě odvrátili.” Voška na mě podal žalobu u Obvodního soudu (OS) pro Prahu 2, který svým usnesením k případu vyslovil “věcnou nepříslušnost” a po právní moci usnesení ji postoup
il Městskému soudu (MS) v Praze. Já byl vyšetřován ve věci “údajné pomluvy” MO Policií ČR v Dejvicích (žaloba byla podána i na redakci Českého týdeníku zvlášť, taktéž s návrhem na zaplacení částky 100. 000 korun), a k dvakrát nařízenému soudnímu jednání před pražským MS se Josef Voška nedostavil. Ač na něho čekala Česká televize, novináři i bývalý političtí vězni.O samotě pak předsedkyně senátu reagovala “konečně vás jako autora článku vidím živého” a sdělila mi, že Voška želobu
stáhnul. To později potvrdil i vyšetřovatel z Prahy 6.Některé následující údaje jsem čerpal z vnitráckých spisů, které byly na osobu Josefa Vošky, narozeného v červenci 1923, v archivech MV zachovány.
Autor: Josef Maraczi (květen 1999)
Jáchymovsko. Kopcovitý kraj. Zbytky komunistických pracovních lágrů. Jinak čistý vzduch i nádherná krajina plná rekreačních chalup, v nichž bydlí místy hodní lidé. Jenže s lidmi je to jako se zdejším počasím. Z nádherného počasí se najednou stane pětiminutová deštivá průtrž mračen a lidé v těch nádherných chalupách nemají najednou čisté svědomí, když se tu začne nahlas a zostra mluvit o minulosti.
Bachař Voška vyhrožoval sekerou...
V kopcích za Jáchymovem je vesnice Mariánská. Stejně se jmenoval i jeden z převýchovných, komunisty zde vybudovaných, mnoha pracovních lágrů. Zde v jednopatrovém domě číslo 22 bydlí starý muž. V okolí ho považují za podivína, od kterého několik ženských už uteklo. Chodí zanedbán, s nikým se nestýká a nikdo s ním. Není o něj jaksi zájem. Když jsem se však dozvěděl, že jde o údajného bachaře z padesátých let, pokusil se s ním o dialog. Navštívil ho roku 1995 před domem, který dnes obývá a který kdysi využívali k týrání lidí příslušníci Státní bezpečnosti (StB). Na oknech v přízemí jsou ještě dobové mříže. Stál proti mě na vzdálenost pěti metrů, v jedné ruce držel klacek a v té druhé sekeru, pro kterou si odběhnul, když mě zdálky viděl. Chránil vstup do zahrady a do domu stejně intenzivně, jako kdysi ve věznicích pomáhal komunistickým zločincům v mučení a týrání lidí.
Pane Voško, mohl byste říct, k čemu dříve sloužil tenhle dům”
Vypadněte odsud, tady nemáte co pohledávat. A vůbec, proč vás to zajímá”
Víte, já se zabývám historií a leccos se o tomhle domu povídá...
Já vám dám historii. Koukejte odsud vypadnout nebo vás zlikviduju.
Pan Voška byl silně rozčílen a jak se později ukázalo, nezapomněl ani telefonovat. Během několika minut přijela policejní hlídka, kterou zavolal. Sekyru i klacek z jedné ani z druhé ruky neodložil, a to ani před policisty. Mával s nimi, křičel, ukazoval na mě holí: “Takovýchle chuligáni, jako je tenhle, mně už tady v domě dvakrát napadli a zbili!”
Kým byl onen hrubý muž”
Josef Voška se narodil v červenci roku 1923 v Soběslavi. Ve svých 26 letech byl v roce 1949 přijat k Ministerstvu vnitra (MV) do školy Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Libějovicích. Počátkem března roku následujícího byl přemístěn k SNB, a to do útvaru Jáchymov jako výkonný orgán do funkce strážný u útvaru MV. Lidově se tomu říkalo komunistický “bachař”. Voška však postupoval dál a v říjnu 1952 byl ustanoven do funkce referent - hospodář u útvaru MV. Již prvního listopadu 1954 byl ustanoven do funkce pomocníka náčelníka pro režim u útvaru MV a o dva roky později se stal referentem spisové části MV. Po osmi letech se k 1. dubnu 1964 vrátil do funkce strážnýho u útvaru MV v Ostrově nad Ohří. V době největších čistek, tedy po okupaci naší země pěti spojeneckými armádami, byl Voška k 1. lednu 1969 převeden z odboru MV do odboru Ministerstva spravedlnosti (MS).
Vilka za dva a půl tisíce
Jak jsem zjistil na Katastrálním úřadu v Karlových Varech, dům a přilehlé pozemky jsou konfiskátem. Stalo se tak potom, co byli z domu vyhnáni sudetští Němci. Od června 1950 se vlastníkem objektu staly Jáchymovské doly, n. p., a v době od 24. 6. 1952 do 4. 9. 1957 byl vlastníkem “Československý stát - Jáchymovské doly, n. p.” Šlo o dobu, kdy dům k mučení lidí využívala StB. Koncem roku 1959 přešel dům do vlastnictví Městského národního výboru (MNV) v Jáchymově. Ze zápisu v knize vlastníků zdejšího MNV ( č. 2. 768, č. 1655/60) je jasné, že Josef Voška (v knize vedený jako Vaško), se stal dne 22. září 1960 vlastníkem jednopatrové vilky. Z toho dne je datována i kupní smlouva a vilku s pozemky od MNV Jáchymov jmenovaný koupil za 2. 492, 60 korun (slovy: dva tisíce, čtyři sta devadesát dva korun, šedesát haléřů)!!! Obestavěná plocha je 101 metrů čtverečních a dvůr 239 metrů čtverečních. K tomuto prodeji dal souhlas odbor majetkového hospodářství rady Okresního národního výboru (ONV) v Ostrově nad Ohří, a to výměrem ze dne 13. července 1960. Předávajícím byla Domovní správa 2 v Jáchymově.
Voška by chtěl pistoli
Bývalý bachař Voška nosil osobní zbraň do roku 1982. Komunisté v okolí dbali o jeho ochranu, tak ji vrátil. Po listopadu 1989 však žádal znovu o to, aby mohl chodit ozbrojen. Zbraň mu však do ruky již tento demokratický režim radši nepovolil. To Vošku rozčílilo a jednomu z vysokých policejních důstojníků doslovně napsal: “Jelikož sem přichází lidé zde v padesátých letech zavření, byly tu již německé a české televize a plzeňský rozhlas, a stále mě obtěžují. (...) Byl jsem příslušníkem Sboru nápravné výchovy (SNV) a měl jsem zbraň. Nyní jsem o ní žádal, ale nebylo mě vyhověno. Tak asi proto, že jsem od roku 1945 chránil republiku, se nyní musím nechat zabít””
Mariánská 22 - dům hrůzy
“V té vilce bylo sklepení, které bylo rozděleno na dvě cely. Okénka v nich byly15 krát 15 centimetrů a jedna dřevěná palanda. Zde jsme čekali na rozsudek a předpokládali jsme trest smrti oběšením,” říká bývalý politický vězeň Alois Macek, žijící dnes v Rakousku. “Na dobu přechodnou se v této vilce v prvním patře nad námi usídlil i prokurátor, který nám tam četl obžaloby. Sklepení jsme před procesem nesměli opustit ani na práci. Kurtovali nás tam želízkami tři mukly k sobě. Želízka nám sundavali jen k obědu,” dodává Macek. Před vilkou byl podle něho koridor z ostnatých drátů, v noci osvětlený, a nepřetržitě v něm pobíhal vlčák.
Pan Macek se na dům, kde ho týrali, přijel podívat již dne 1. června 1991. Chtěl si to místo lidských osudů nafilmovat na kameru. Spolu s ním k domu v podvečer přišli dva jeho přátelé, rovněž bývalý vězni, Jan Jeřábek a Stanislav Drobný, předseda Konfederace politických vězňů (KPV) ČR. Z domu vyšel zvědavý muž, v ruce držel železnou tyč, tak se ho slušně zeptali, zda o lágrech v okolí či o domu něco ví, že by si natočili sklepení v domě. Onen muž křičel: “Žádné komunistické koncentrační tábory zde nebyly. Tady pracovali jen řádně odsouzení zločinci!” Následně popadl onen neznámý muž kovovou tyč, s výkřikem “tu kameru ti rozbiju a tebe zabiju” se hnal po kameře. Jan Jeřábek předstoupil před kameru a nastavil ruku. Utrpěl na pravé ruce tržnou ránu, která krvácela. Neznámého muže se však podařilo povalit na zem a sebrat mu z ruky tyč, kterou útočil. Všichni tři odešli k vozu zastavit krvácení z ruky pana Jeřábka a odjeli.
Policejní oznamovatel Voška
Muž zavolal na Obvodní oddělení policie v Jáchymově, že byl napaden. Policisté začali případ vyšetřovat a jedině tak političtí vězni zjistili, že dům skutečně obývá bývalý bachař Voška.
V celém případu údajného napadení bachaře svědčilo několik na místě zpovzdálí přítomných svědků. Jen jeden z nich vypovídal ve prospěch zlomyslného bachaře - byl to bývalý státní zaměstnanec. Voška stále mlel svou písničku, přestože lékařskou pomoc odmítl, že napadli muži jeho, klečeli na něm, tloukli jeho hlavou o zem a poranili mu páteř. Jak jsem ale zjistil, páteř ohledal MUDr. Józa ze zdravotního střediska v Jáchymově a jmenovanému předepsal léky. Z Voškovy zdravotní dokumentace pak vyplývá, že problémy s páteří měl již několik let předtím.
K celému případu údajného Voškova fyzického napadení na něho vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví trumatologie, znalec MUDr. Vladimír Čejak. Učinil tak na základě lékařských zpráv a odborných vyšetření a zjistil, že “při udávaném napadení nedošlo u poškozeného Vošky k ublížení na zdraví takového stupně, jak poškozený udává.” Okresní prokuratura v Karlových Varech trestní stíhání zastavila, “neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Dne: 23. 12. 1993, za sprvánost JUDr. Jana Vašendová, okresní prokurátor.”
Kdo se stane další obětí”
Jak je patrno z výše uvedeného, Voška chtěl využít případu, kdy železnou tyčí zaútočil na tři muže, bývalé politické vězně, v červnu 1991. Právě oni jsou pro něho živou a pravdivou připomínkou zla, o kterém tento bachař věděl. Z titulu svých několika funkcí, s komunistickou zbraní a s obuškem v ruce, toto zlo jako bachař podporoval. Byl prvním, kdo v roce 1991 pozvedl železnou tyč proti kameře. Stejně jako v padesátých letech i v nových demokratických poměrech se snažil mukly padesátých let kriminalizovat, proto o svém údajném úrazu lhal. Kdyby mu to vyšlo, mohl získat i nějaký ten peníz navíc. Nepovedlo se...
Jeho postava mezi mukly vešla opět ve známost a nahnala jim strach. Vězni jsou Voškovo černým svědomím, na rozdíl od něho mají paměť.
Stálo by dnes za tu námahu zjistit, kdo tak krutému bachaři tenkrát dopomohl k jednopatrovému domku za částku necelých třech tisíc korun.
V souvislosti s Voškovými fyzickými výhružkami likvidace na moji osobu, když jsem ho v květnu 1996 fotografoval, by rovněž bylo napříště vhodné vědět, zda se tento násilník již předem neozbrojil, samozřejmě bez úředního povolení k držení střelné zbraně. Setkání s ním by mohlo příště dopadnout tragicky, a to nejen pro zvídavého novináře, ale také pro některého z muklů, který si onen dům ještě dodnes pamatuje...
Nadorazová perlička závěrem...
O celý případ projevila zájem Česká televize, pořad Nadoraz (ten byl mezitím bohužel zrušen). Když Vošku navštívil Lubor Kohout s televizním štábem a za ČT se představil, Voška se s ním zpočátku bavil pouze skrze dveře. Na vyslovení mého příjmení reagoval silně podrážděně. K rozhovoru svolil za finanční úplatu předem domluvenou. Když otevřel dveře domu a uviděl filmovou kameru, začal řvát ”jak tur na lesy”, že takhle si to teda nepředstavoval: ”Ještě mluvit do kamery, tak to teda ne!?