Rodiče, bratr, stejně jako Zdeněk Tomášek byli účastníci protifašistického odboje. V jejich bytě a částečně i v domě pracovala do roku 1941 tajná vysílačka, obsluhovaná ruským emigrantem a Čechem, panem Říhou. Od začátku války se scházela v jejich bytě k tajným jednáním skupina katolického zaměření ( dr. Krajina z Podkarpatské Rusi, který byl vedoucí odboje, dr. Kučera, atd.) Přestože všechny tyto akce znamenaly pro členy rodiny smrtelné nebezpečí, nikdo z nich toho po válce nezneužil pro vlastní prospěch, protože to považoval za svoji vlasteneckou povinost. Ostatně tuto zásadovost, která byla rodině Tomáškových vlastní, osvědčil mladý Zdeněk i na konci války, v roce 1945, kdy zásoboval se svým kamarádem partyzány a sběrný tábor v Řípci u Plané nad Lužnicí v jižních Čechách a schovával několik týdnů dva vojáky sovětské armády, uprchlé z německého zajetí, kteří ale, po přihlášení na posádce Rudé armády, se jim již neozvali.

Po smrti matky v roce 1944 a otce, který se mezitím znovu oženil, v roce 1948, přešlo vlastnictví domu na Zdeňka Tomáška a jeho bratra Vladimíra, zaměstnaného u firmy Čedok v Bratislavě. Přestože oba měli stálé bydliště v Praze, dostali oba koncem roku 1948 od MUDr. Šnajdra dopis, aby byt vyklidili, protože byl komunistickou vrchností přidělen jemu. Nevlastní matka byla již mezitím vystěhována. Sama si musela sehnat garsonku v Libni a jeho nábytek, stejně jako bratrův, zděděný po otci, byl bez jejich vědomí umístěn do jednoho pokoje v Uzavřené 12, č. p. 660. Stejně tak teta Emilie Němcová byla z domu násilně vystěhována pod hrozbou politické exekuce.

Je zřejmé, že za nepřítomnosti Zdeňka a Vladimíra Tomáškových došlo k násilnému vloupání do jejich vlastnictví, se souhlasem komunistických úřadů. Udavačem, byl domovník, soudruh Strakatý, který se vloupal do jejich uzavřených místností již po smrti jejich otce v březnu 1948 a násilím otevřel trezor se vzácnými dokumenty z doby ilegality. Domovník se k tomu Zdeňkovi Tomáškovi (jistý si tehdejší právní nepostižitelností) naprosto cynicky doznal. Tomu nezbylo, než si nábytek přestěhovat do jedné stáje na venkově, neboť byl zbaven jakéhokoliv práva na náhradní byt.

Od nastěhování do zabaveného bytu, se Šnajdrovými bydlela jejich příbuzná, která po jejich tragické smrti, byt vyměnila s jakýmsi Šimonem, který jej po čase vyměnil s Evou Dobešovou. Ta je tu se svým synem ing. Dobešem hlášena dodnes, třebaže tu jmenovaný Dobeš nebydlí. Soud to však nezajímá. Eva Dobešová mezitím provedla bez stavebního povolení v bytě úpravy, které přes žádost nynějšího majitele Zdeňka Tomáška odmítla dát do původního stavu. Přestože dostala, stejně jako její syn výpověď tato záležitost nebyla soudem projednávána.

V roce 1953 čekalo pana Zdeňka Tomáška zatčení, odsouzení, vystěhování celé jeho rodiny, jeho pak deportace na nucené práce, propadnutí a zabrání celého majetku. Ani konfiskace domu č.p. 660 v Uzavřené 12 však bratry Tomáškovi nezbavila povinnosti splácet hypotéku, která v oné době na domě byla. A tak platili, přestože bydleli v nájmu někde jinde. Přitom stát, který jejich dům převzal, se jako majitel nechoval, protože s majetkem nehospodařil. Dům postrádal jakoukoliv kvalitní údržbu, protože nájemníci léta platili nájemné necelých 400 Kčs měsíčně, tedy 13 Kčs za den. Tak se stalo, při návaznosti dnešního práva na právo komunistické, že bytový fond je zdevastován a majitel kromě povinností i nadále nemá v domě žádné právo.

V roce 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, Tomáškovi prohrávají soud o uvolnění ukradeného bytu. A ten samý rok prohrává soud o navrácení ukradeného bytu v roce 1948. Postupně předsedající soudcové Glaserová, Slaný a Meisnerová ani v jednom svém projednávání neberou v potaz zákon č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu, který mimo jiné konstatuje, že KSČ, jeji vedení a členové jsou zodpovědni za “destrukci tradičních principů vlastnického práva”. Namísto toho předsedající soudci ve všech případech reagují na ust. §711, odst. 1 písm. a) a d) a argumentují, že z nich vyplývající důvody nejsou dány. Jednání obvykle uzavírají tvrzením, že v domě jsou dva volné byty a třetí se staví v podkroví, takže všichni tři žalobci mají možnost v domě bydlet zajištěnou, přičemž z nich Milan a Jaroslav Tomáškovi “bydlí ve svých bytech ve Slovenské republice, v Praze dosud nemají zaměstnání přislíbeno a jejich přistěhování se tak není aktuální.” (Z rozsudku JUDr. Čestmíra Slaného vyneseného dne 23. října 1995). Tak zcela v intencích dosud bolševického pojetí práva přehlížejí, že právo na soukromé vlastnictví by nemělo znát žádné hranice a že zmiňovaný byt ve svém domě v podkroví si pan Zdeněk Tomášek staví sám z nebytových prostor a to nikoliv k obývání, ale jako kancelář. Za tohoto stavu práva je pak možné, že nájemnice Dobešová nestydatě na něm žádala odstupné 500 000 Kč, a to i přesto, že její syn dostal v roce 1991 na Vinohradech darem od babičky čtvrtinu domu. Nájemnice Dobešová si počíná v domě Tomáškových jako by jí zcela patřil, přitom ale ve svém domě v Mánesově ulici n a Vinohradech si také nechala jeden byt v přízemí opravit a na dveře, stejně jako na poštovní schránku, umístila štítek se jménem svého syna ing. Tomáše Dobeše, kterému sem nechala zavést telefon, přestože má trvalý pobyt a žije v jižních Čechách. Od roku 1992 Dobešovi byt pronajali a nikdo z nich se zde od té doby nezdržuje.

Z rozhodnutí rehabilitačního soudu v Litoměřicích ze dne 9. srpna 1990, č. j. 1 Rt 116/90 - 4, pod předsednictvím JUDr. Dagmar Švecové vyplývá, že pan Zdeněk Tomášek je trvalým spolumajitelem domu Uzavřená 12 č. p. 660 a to od roku 1948.

V rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 z 1. března 1995, č. j. 15. C 221/93, který vynesla předsedkyně senátu JUDr. Květoslava Glaserová je chybně uvedeno, že v domě je 7 bytů. Ve skutečnosti je v domě u Kobyliského náměstí 5 menších bytů, 1 nebytový prostor v suterenu a 2 prostory pro kanceláře. Tyto chce majitel domu použít pro sebe.

Také není pravda, jak je v rozhodnutí OS pod tímže č. j. uvedeno, že by druhá žalovaná paní Bouberlová dala byt po nepovolených úpravách do původního stavu. Zůstala zbouraná kachlová kamna v kuchyni, změněná neodpovídající instalace vody v koupelně a další.

Výměr bytového referátu z r. 1950 pro paní Bouberlovou nemůže být platný, když postrádá podpis a razítko na přední straně. Žalovaná již z těchto formálních důvodů tedy obývá byt, a to i podle tehdejších platných zákonů, bez právního podkladu. Přitom lze mít zcela oprávněně za to, že byt rodině Bouberlových byl přidělen nikoliv z důvodů sociálních, ale za politické zásluhy. Oba byli členy KSČ a soudruh Bouberla, byl krom toho, i členem Lidových milicí. O tom ostatně i svědčí zcela nesmyslné zdůvodnění vystěhování Tomáškovy tety Emilie Němcové. V této souvislosti je zajímavé, že třebaže se psalo kolik osob bylo za minulého režimu politicky vězněno, naprosto chybí zveřejnění kolik osob bylo v tom čase násilně vystěhováno.

Z pohledu spravedlivého právního řádu je také nepřípustné, že Bouberlovi byt obsadili bez souhlasu Zdeňka Tomáška, protože ten byl v oné době ještě spoluvlastníkem domu. Stejně tak bez souhlasu jeho bratra Vladimíra Tomáška. V bytě pak Bouberlovi provedli úpravy, které s vlastníky domu nikdy neprojednávali.

Stojí za to podotknout, že ryze “bolševická” starost soudkyně JUDr. Glaserové, že slovenští spolumajitelé domu Uzavřená 12 č. p. 660 “ v Praze dosud nemají přislíbeno ani zaměstnání”, byla pro ně hluboká národnostní urážka. To vedlo k tomu, že prodali svoji polovinu domu vnučce Martině Tomáškové.

V rozsudku z 23. října 1995, 39 Co 306/95 - 90, který soudil JUDr. Čestmír Slaný není přihlédnuto, že Zdeněk Tomášek se svoji manželkou bydlí v podnájmu jednotlivě u svých dětí. Soud se zmiňuje o § 22 odst. 3 zákona č. 138/1948 SB. Ten však zcela jasně říká, že ho lze použít v případě, že se jedná o byty, které se nepoužívají nebo se uvolní. V tomto zákoně se však nemluví o násilném vyhnání z bytu, vystěhování bez vědomí bydlícího, včetně rabování, jak to postihlo rodinu Tomáškových. Tento akt porušoval i tehdejší Ústavu, stejně jako základní práva. Máme za to, že dnes uznala Česká republika tyto činy za protiprávní. Nájemní smlouva Emilie Němcové byla tehdy zrušena podle § 22 na podkladě nepravdivých údajů, použitých ve prospěch komunistů Bouberlových. Proto jejich nájemní smlouvy jsou v rozporu s ustanovením zákona a tedy neplatné. Rodina Tomáškových nechce nic víc než vrátit se do domova ze kterého byla protiprávně vyhnána. A pokud zákony této země to dosud neumožňují, měl by nezávislý soudce brát alespoň vážně naše Ústavu. Zákon č. 1/1993 Sb., hlava první, čl. 10 mluví zcela jasně: “Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.”

V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 29. října 1996, č. j. 12C 278/93, který vynesla předsedkyně senátu JUDr. Katarína Maisnerová je uvedeno nepravdivě, že v domě jsou volné byty. Soudkyně si také neověřila výpovědi paní Dobešové, které jsou nepravdivé s úmyslem oklamat a mylně informovat soud. Původní nájemní smlouvy byly nepravdivě vyplněny a novou smlouvu, odpovídající skutečným faktům odmítli Dobešovi podepsat. Soud nepřihlédl k tomu, že Dobešovi porušují některé ustanovení § § 694, 695, jejichž porušení ohrožuje bezpečnost domu. Tomáškovi mohou svědecky doložit pomluvy, které paní Dobešová o nich šíří. Vzhledem k tomu, že Eva Dobešová a Ing. Tomáš Dobeš měli od roku 1991 dost času na to, aby získali byt, zatím účelem mohli např. prodat svůj činžovní dům na Vinohradech, nejedná se o sociální případ, který by z lidských ohledů soud nemohl vyřešit ve prospěch majitelů Zdeňka a Martiny Tomáškových. Není přece zákonně možné, aby Ing. Dobeš žil na svém hospodářství v jižních Čechách, měl přitom trvalý pobyt v Uzavřené 12 č. p. 660 a svůj byt na Vinohradech v Mánesově ulici od roku 1992 pronajímal firmě KUB.

Pan ing. Zdeněk Tomášek toto vše sepsal a poslal tehdejší paní ministryni JUDr. Parkanové. Věřil, že paní ministryně uzná, že takový stav bydlení ve vlastním domě je neúnosný, že prověří postup soudu a zajistí nápravu. Věřil, že stát uzná svoji zodpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím v roce 1948, jak je to ostatně i uvedeno hned v §1 Zákona č. 58/1969 Sb. Vždyť copak již samotným nepotrestáním komunistických zločinců vlastně neuznal právní kontinuitu s tehdejším nespravedlivým totatlitním režimem? Namísto provedení opatření, které by panu Tomáškovi spravedlnost zajistili, odpověděla úřednice, která měla zájem pouze vytýkat mu formu sdělení dopisu a odbýt ho radou, aby se obrátil na instituce, které ho již jednou zklamali.

Podle Listiny základních práv a svobod, čl. 11 je nad slunce jasnější, že každý má právo vlastnit majetek , omezení tohoto práva je možné pouze ve veřejném zájmu. Je snad v tomto veřejném zájmu, že pan Tomášek nesmí bydlet ve vlastním domě? Podle čl. 12 je obydlí nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Proč však cizí vetřelci do něho nejenže vstupují, ale dokonce v něm i bydlí? Podle jakého práva?!

Podle čl. 26, téže Listiny má každý právo podnikat. Proč ale nemůže pan Tomášek podnikat ve svém domě?!

Došetřením zločinů komunizmu v období 1945 - 1989 se náš stát nemůže vyhnout. Podívejme se kam až vede tato morální krize v zemích bývalého Sovětského svazu, kde přítomnost postkomunistických mafií ovládajících trh, brzdí rozvoj ekonomiky. Základ k hospodářskému úpadku jak tam, tak u nás je založen na neschopnosti státu vyrovnat se z hříchy minulosti a potrestat osoby, které škodily. Dokonce hrozí, že mladší generace se bude z neinformovanosti zpět navracet k podpoře reformované komunistické ideologie, aniž by cokoliv věděla o její lživé zákeřnosti. Teror a násilí proti vlastnímu národu neprováděli jen vyšší složky, ale také místní komunisté a jejich přisluhovači. Buď ještě oni sami, nebo jejich děti nyní usedají v soudcovských talárech, kandidují jako poslanci do parlamentu, usedají na radnicích, pracují jako poradci politiků. To oni křičí: “Udělejte tlustou čáru za minulostí!”

Protože vládnoucí politici potvrdili právní kontinuitu současného režimu s režimem komunistickým je tento stát zodpovědný za zločiny minulosti. Bytová otázka je světový problém. Ovšem jak jí řeší náš stát prostřednictvím nezávislé justice na úkor postižených, je neomluvitelné. Politici si situaci ulehčili v tom, že převedli odpovědnost pouze na nezávislé soudce. Ti ale nemají zájem, aby hledali původce všech nesnází. Dokonce dochází k porušování trestního zákona §260 a §261, protože komunisté veřejně pokračují v propagaci hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod občanů a hlásá třídní zášť. Vzhledem k tomu, že nikdo proti nim nezakročuje, drzost komunistů den ode dne opět roste.

Protože, jak vyplynulo z úvodu má zprávy, mám nedobré zkušenosti jak s navracením majetku, odcizeného komunisty mé rodině, tak s represemi provedenými na zemědělcích, pokusím se je zde přiblížit. Při dnešní právní specializaci, totiž unikají souvislosti. Chceme-li se však dopátrat skutečné příčiny, měli bychom souvislosti znát. Proto stojí za to připomenout běžné zločiny komunizmu o kterých se nemluví, ale které potkali statisíce našich občanů v oblasti zemědělství:

1. Odvlékání nepohodlných občanů do SSSR po roce 1945.

2. Násilné vystěhování z bytů a soukromých domů. Tato obydlí pak byla přidělena členům KSČ, milicí a dalších politických složek.

3. Zabavením finančních prostředků a zásob, nepřidělením potravinových lístků a šatenek, byla tak uskutečněna příprava na vyhladovění dospělých i dětí podle vzoru SSSR.

4. Milice, ozbrojená složka, bývala používána k vyrabování zemědělských usedlostí podle příkazů aparátčíků ONV.

5. Zásoby a majetek, ukradený zemědělcům nepodléhal běžnému vyúčtování.

6. Aby větší zemědělci přežili, byli místními členy KSČ donuceni dodávat za ně dodávky a ti jim za to určitou část peněz dávali na přežití.

7. Místní členové KSČ udávali a dávali k dispozici výpovědi o údajně špatném hospodaření zemědělců. Byl to důvod k jejich likvidaci.

8. Soudy odsuzovaly podle požadavků levných pracovních sil složených z trestanců. Odvolání nebylo. Leckerý majetek byl rozkraden ihned po zatčení. Na právoplatný rozsudek se nečekalo.

9. Členům rodiny byl majetek zabrán ve prospěch státu, včetně úspor ve Spořitelně. Na vyúčtování nebyl nárok.

10. Deportace a vystěhování zemědělců bylo prováděno za přítomnosti ozbrojeného příslušníka SNB. Přistavěno bylo jedno nákladní auto. Něco se naložilo, ostatní rozkladli místní komunisté.

11. Trestáni zákazem poobytu v místě vystěhování a okresu, byli nejen muži, ale i neodsouzené manželky a další rodinní příslušníci, včetně kojenců a malých dětí.

12. Manželkám odsouzených bylo vysloveno zabrání majetku ve prospěch státu, bez odsouzení. Při tomto trestu neměli ani v roce 1968 nárok na navrácení obytné budovy.

13. Hypotéky, které vázly na zabaraném nemovitém majetku, musel odsouzený zaplatit i když již nebyl jejich majitelem. Stát nebyl povinnen se soukromými osobami nic vyúčtovávat.

14. Deportace zemědělců a jejich rodin na nucené práce, v mnoha případech byly desítky kilometrů od domova.

15. Odsouzení byli nasazováni v dolech, tím si čeští komunisté zajišťovali oblibu u Sovětů.

16. Tento zastrašující a teroristický program byl předehrou pro vytváření prostoru pro obsazení této oblasti osobami a vojsky SSSR.

17. Nebýt nukleárního napětí a potřeby práce v uranových dolech, byl by osud Čechů a jejich rodin podobný osudu mnoha národností v SSSR.

18. Jednalo se o rozsáhlou likvidaci nepohodlných lidí. Z každé vesnice bylo takto postiženo vězněním a vystěhováno průměrně 7 rodin. Tedy nejméně 30 lidí.

To je jen několik bodů, které mohou objasnit pravou tvář komunizmu v Čechách. Je smutné, že ministerstva vnita a spravedlnosti nejsou schopny s těmito brutálními metodami seznámit národ. Deportace a vystěhování by se daly zjistit za pár dnů. Stačí obvolat obecní úřady, tam to vědí. Bylo to to za minimální finanční náklady.

Tomuto tématu se ale většina politiků, soudců, včetně novinářů vyhýbá. Bezesporu to byla ostuda našich dějin. Nemenší ostuda, nebo záměr je to, že instituce, které se proti našemu národu provinily mlčí. A nemenší ostuda je, že nezávislí soudci se provokativně odvolávají na zákony z dob komunizmu a podle nich nezávisle soudí.

Podle zprávy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v letech 1948 - 68 bylo popraveno nebo zemřelo v pracovních táborech 15. 726 občanů. Odsouzeno a uvězněno bylo 1, 120. 378 občanů. Odsouzených a neodsouzených bylo vystěhováno a vyhnáno ze svých domovů několik set tisíc.

Přitom jak toto všechno kontrastuje s postojem Němců, kteří se i 50 let po válce dosud snaží vyrovnat se svoji minulostí. Stále si totiž uvědomují, že z právního hlediska je hlavním nositelem povinnosti vůči všem obětem války a jejich dědicům německý stát. Čeští politici však zlehčují a přehlíží naši národní tragedii. A soudy nechtějí chápat jaký morální přízrak násilí pohltil tuto zem. A co říká Komise pro lidská práva OSN?: Vyhnání je nepromlčitelné - zrovna tak jako návrat a kompenzační závazky.

K tomu všemu si přičtěme majetkové požadavky našich exulantů, které restituční zákon schválený pražskými parlamenty, jaksi v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv opomenul. Někteří z nich, například američtí exulanti chystají u amerických federálních soudů žaloby proti soudcům a úředníkům ČR. Také poslední zpráva komisařů Evropské unie o stavu ČR, hovoří o spravedlnosti a právu v naší zemi velmi nelichotivě. Jako by u nás lidé, kteří rozhodují, všechnu chytrost zneužívali pouze k obcházení a zneužívání zákonů a k šíření zla. A kde se zlo zasévá, tam ani nic jiného než zlo neroste. Poctivost je považována za blbost a sobecká krátkozraká chytrost je vynášena za nejvyšší cnost. Obzvláště u českých politiků je to nemoc. Neotevřou ústa, aby se nechvěli pýchou nad tím jak jsou chytří, že mohou zase někoho oklamat.

Historie se změnit nedá. Trvá však odpovědnost za ní. A řečeno ústy rozporného místopředsedy vlády Pavla Rychetského: “Když mě stát poškodí, musí mě stát odškodnit.” Proč tedy české soudy dnes stále ještě nerespektují zákon §249 - neoprávněný zásah do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru?!

Protože se soudci pan ing. Zdeněk Tomášek to nepořídil, obrátil se dopisem na pana prezidenta Václava Havla, který je jmenoval na doživotí:

Vážený pane prezidente,

především Vás zdravím a omlouvám se, že Vás obtěžuji. Situace pro mne a moji rodinu však již uzrála natolik, že nemohu hledat právo u českých soudů. Například paní soudkyně JUDr. Katarina Maisnerová z OS pro Prahu 8 téměř za dva roky své práce, mezi 29. říjnem 1996 a 29. září 1998, udělala pouze to, že z prvého rozsudku vytvořila jakousi jeho novou kopii. Mimo rozhodnutí, že proti tomuto rozsudku není odvolání, nic nového již nevytvořila.

Pane prezidente, přikládám žádost na prošetření mého případu na MS. Dopis posílám přes Vás, abyste si představil, co bývalý politicky postižený občan musí v této zemi si protrpět ze strany lidí, kteří byli lhostejní ke spravedlnosti za komunismu a jsou lhostejní i dnes. Obzvláště v době, kdy se byť oprávněně mluví o diskriminaci Romů, často jen proto, aby si politici pro sebe vylepšovali renomé, jaksi se pozapomíná na nápravu dalších rozsáhlých křivd. Mezi tyto křivdy patří právě vyhnání řady našich občanů na konci 40. a v průběhu 50. let z vlastních obydlí a jejich deportace i s celou rodinou, často za asistence příslušníků SNB, na nucené práce. Jak jsem si ověřoval z některých obcí bylo vyhnáno až 20% lidí. To záleželo na sadismu a fanatizmu rozhodujících komunistických funkcionářů. Mám za to, že ze svých domů, či bytů tak byla vyhnána nejméně jedna pětina třídně nepohodlného obyvatelstva.

Pane prezidente, do dnešního dne nikdo nebyl za toto zločinné jednání potrestán a organizace, která to zavinila (průhledně o jedno písmeno přejmenovaná) vystupuje opět na politické scéně a dál propaguje své zločinecké teorie. Velká část jejich bývalých členů působí v české ekonomice, nebo zasahuje do našeho života v úloze poradců. Stejně jako nepřítomnost pracovitých Němců v našich obcích, kteří by mohli svým úspěšným životem být příkladem pro mladé lidi, tak naopak moc těchto bezcharakterních komunizmem zatížených lidí, je pro naší nastupující generaci mravní zhoubou, nemenší jako je přítomnost ukrajinských, ruských ale i tuzemských mafií. Vím o čem mluvím, přijeďte se k nám na vesnici podívat. Uvidíte zde spoustu mladých nezaměstnaných lidí, kterým nic jiného nezbývá, než aby jednoho dne začali spolupracovat s výnosným mezinárodním zločinem.

Je nezodpovědné od našich politiků, že kladou tak malý důraz na to, aby odstraňovali následky všech vyhnání a diskriminací, že mají zájem pouze vydělávat sami pro sebe a skrze lživé reklamy pěstovat v lidech pouze plochou přetvářku a průměrnost. A jsou-li nezodpovědní politici, vyhýbají se dávat průchod právu i soudci. Dělají to dál tak jak se to naučili za minulého režimu.

Vážený pane prezidente, podpořte mou žádost poslanou na ministerstvo spravedlnosti. Chci jen přezkoumání soudního rozhodnutí, které nepovažuji za spravedlivé. Vždyť celé toto soudní jednání nepřímo přiznává legalizaci zločinů komunizmu. Odporuje nejen lidským právům, ale i rezoluci OSN, která připomíná právo vyhnancům na návrat domů.

S upřimným pozdravem a přáním pevného zdraví

Ing. Zdeněk Tomášek

Kostomlaty pod Řípem 25