Informace

První zpráva o činnosti Spolkového pověřence pro
materiály Státní bezpečnostní služby bývalé Německé
demokratické republiky.

Spolkový pověřenec pro materiály Státní bezpečnostní služby bývalé Německé demokratické republiky (dále jen Pověřenec) vydal v roce 1993 první zprávu o své činnosti pro Německý spolkový sněm i širokou veřejnost. Pozorný čtenář se jistě neubrání srovnání, neboť v mnohém může získat inspirací nejen pro vyrovnání se s minulostí komunistického režimu, ale i pro poznání podstatně menšího molocha tajné politické policie v dějinách Československa.

Základním východiskem pro činnost Pověřence je takzvaný Stasi zákon, který byl již publikován v prvním čísle tohoto sborníku,¹⁾ včetně stručného komentáře.²⁾ Je proto zbytečné opakovat to, co již bylo napsáno.

Zpráva podrobně seznamuje s dvaapůlletou činností Pověřence, respektive jeho úřadu. Každá z jedenácti kapitol (1. Předmluva, 2. Vznik, pověření a první pracovní výsledky úřadu, 3. Centrální a správní úkoly, 4. Archivy, 5. Žádosti občanů o nahlédnutí do spisů, 6. Použití materiálů pro veřejná a neveřejná zařízení, 7. Doplněk k regionálním zastoupením, 8. Vzdělání a výzkum, 9. Tiskové středisko, 10. Rada Spolkového pověřence, 11. Zemský pověřenec) tvoří potom relativně samostatný celek, srozumitelný sám o sobě.

Předmluva pochopitelně odkazuje na první odstavec § 1 zmíněného zákona (viz sborník), neboť s příkladnou pregnancí vypočítává úkoly úřadu Pověřence. Následující kapitola seznamuje se vznikem, úkoly a prvními pracovními výsledky úřadu. V jejím závěru s určitou hrdostí konstatuje, že "zákon StUG se osvědčil, potřeba novelizace je víceméně minimální... byl přijat, a to jak veřejnými institucemi, volenými orgány a všemi ostatními příslušnými institucemi, včetně médií, tak samotnými občany...". Ovšem Spolkový sněm "zákon Stasi" nejen přijal, ale také pozorně sledoval jeho aplikaci v praxi...

Ta se samozřejmě neobešla a neobchází bez potíží. Například už při získávání personálu, kdy přednost dostávaly především ženy, které dnes tvoří téměř dvě třetiny všech zaměstnanců úřadu (3406 osob), dále při hledání vhodných objektů pro uložení téměř 178 běžných kilometrů spisového materiálu (!) a dalších nosičů informací bývalého ministerstva státní bezpečnosti NDR atd. Přitom pracovníci úřadu Spolkový pověřence předpokládájí, že "teprve" v roce 1995 bude mít jeho úřad "kompletní přehled o všech materiálech"!

Úřad totiž pod svou "střechou" v berlínské centrále a pobočkách v Chemnitz, Cottbus, Drážďanech, Franfurktu nad Odrou, Geře, Halle, Lipsku, Magdeburgu, Neubrandenburgu, Postupimi, Rostocku, Schwerinu a Suhlu skutečně soutředil téměř veškerý dokumentační a spisový materiál z provenience východoněmecké Státní bezpečnosti, který nyní spravuje podle přísných archívních zásad. Důsledky opačného přístupu v Československu jsou zřejmé, ostatně roztříštěnost jejich správy přetrvává i v České republice. Tím se nepochybně vytvořil dostatečný prostor pro manipulaci s tímto dědictvím. Ostatně žádný český vlastník dodnes otevřeně nepřiznal aspoň jeho rozsah, nemluvě o ostatních informacích.

Pro některé ochránce "státního tajemství České republiky" a zastánce zákona "na ochranu osobnosti" bude jistě zajímavá například ta část zprávy Pověřence o použití materiálů pro účely zpravodajských služeb (snad není tajemstvím, že některé z českých zpravodajským služeb mají stále materiál československé Státní bezpečnosti ve svých archívech či starých spisovnách). Německý zákonodárce velmi úzce vymezil přístup těchto služeb k materiálům Ministerstva státní bezpečnosti. "Ze zásady nesmějí být žádné materiály dány k dispozici zpravodajským službám, pokud obsahují informace osobního charakteru o oběti nebo o třetí osobě. Žádosti, které dostáváme jsou směřovány především na informace týkající se špionáže nebo kontrašpionáže, násilného extrémismu a terorismu. Zvláště pečlivě musíme zpracovávat žádosti zpravodajských služeb týkající se jejich zaměstnanců, protože tyto informace nesmějí být proti nim zneužity. Hranice ochrany se překračuje tehdy, pokud se ukáže, že zaměstnanec se dopustil trestného činu nebo musí být zabráněno trvalé špionážní činnosti... Spolkový pověřenec nespadá v tomto případě pod pravomoc Spolkového ministerstva vnitra a má tedy naprostou rozhodovací volnost."

Ve zprávě je dále vysvětlen systém poskytování informací, nahlížení do materiálů i vyřizování žádostí o lustrace. Úřad do vydání zprávy obdržel na 1,7 miliónu těchto žádostí, z nichž při extrémním pracovní nasazení vyřídil 600 000. Přitom jen žádost o nahlédnutí do spisu je spojena s třinácti pracovními úkony, a to od kontroly její právní přípustnosti až po vrácení dokumentace zpět do archivního depotu, nemluvě již o časové náročnosti, neboť platí také velmi přísná pravidla zachování anonymity (začernění všech míst - samozřejmě že na kopiích, které vypovídají o jiných osobách a mají význam, který má zůstat utajen). Jen za rok 1992 bylo takto vyhotoveno asi 10 milionů kopií jako příloh lustračního osvědčení!

Úřad však plní i další úkol, neboť se podílí na vědecké a politickém zpracování historie východoněmecké Státní bezpečnostní služby. Pro tyto účely zřídil nejmladší oddělení úřadu (asi 80 zaměstnanců), které má přispívat k politickému vzdělávání, poskytovat informace a podporu novinářům, vědcům a v neposlední řadě se také podílet vlastním výzkumem na politickém a historickém zpracování Státní bezpečnostní služby. Oddělení pro tyto účely začalo budovat dokumentační centra, podílí se na přípravě různých výstav, například "Soudnictví v NDR" a také poskytuje informace tisku, rozhlasu, televizi a vědě. Vlastní výzkum je potom zaměřen na strukturu a vlastní mechanismus fungování Ministerstva státní bezpečnosti, jeho propojení s vládnoucí stranou NDR atd.

Publikace Úřadu jsou rozděleny do tří řad: A (dokumenty, B (analýzy a zprávy) a C (z archivů). Kromě toho vydává od poloviny roku 1993 "BF informuje", kde právě oddělení pro vzdělávání veřejnosti předkládá vlastní výsledky výzkumu a důležité dokumenty. K vydání je už připraven Slovník Státní bezpečnosti o 900 heslech z politicko-operativní činnosti, Předběžný nárys organizační struktury i Metody a pracovní postupy Ministerstva státní bezpečnosti. Všechny publikace pochopitelně odráží momentální stav poznání, neboť zpracování všech archívních dokumentů je úkolem pro více jak jednu generaci historiků! A to nejen v Německu, že?

Třetí kapitola zprávy Pověřence je věnována genezi centrálních a správních úkolů úřadu od mimořádného ke spolkovému pověřenci, rozpočtu, vlastní organizaci, personálu, nemovitostem, bezpečnosti, zásobování a perspektiv do budoucnosti.

Velmi podrobně se tu popisuje dědictví Státní bezpečnostní služby - archivy, a to o obtížné výchozí situaci, informačních pomůckách pro vyhledávání konkrétního materiálu, o archivovaných materiálech i takzvaných bezpečnostních kopiích, restaurace a konverzace těchto dokumentů své doby a také o správě a ochraně těchto materiálů, včetně manipulace.

Další kapitola podrobně informuje o žádostech občanů o nahlížení do materiálů, včetně anonymizace informací, dešifrování krycích jmen i takzvaných speciálních rešerší. Jelikož nahlédnutí do spisů je podstatou veškeré činnosti Úřadu pro materiály Státní bezpečnostní služby a je vlastně naplněním jednoho z hlavních cílů stanovených "Stasi zákonem" - umožnit občanům přístup k informacím, které o nich nashromáždila tajná politická policie. "Toto vskutku historicky jedinečné rozhodnutí, co se týká rozsahu a působení, zpřístupnit akta tajné služby obětem, bylo přijato širokou veřejností a ukázalo se jako správné, což dokazuje," konstatuje se ve zprávě, "dosavadní odezva na toto rozhodnutí. Zvláště na začátku se dosti často objevovala obava, že občané, kteří si přečtou své spisy, získají vědomosti o manipulaci s osobami a rozhodnou se, že se na vlastní pěst pomstí. Tato obava se nenaplnila. Ty tisíce nahlédnutí do spisů přinášejí s sebou spíše počátek procesu vyrovnání se s dědictvím Státní bezpečností služby, vedou k diferencovanému zacházení veřejnosti s pojmem viny a odpovědnosti, ale také s utrpením a bezprávím a aktivním odporem...".

Úřad pověřence se postupně dopracoval k tomuto postupu při zpracování jednotlivé žádosti o nahlédnutí do spisu, který si v průměru vyžádá 17 pracovních hodin:

- předběžná kontrola úplnosti a právní přípustnosti podané žádosti, přitom se současně zjišťuje stupeň priority (například jsou přednostně vyřizovány žádosti starších občanů, kteří byli vězněni nebo vystaveni represáliím),

- prověření, zda žadatel nebyl stálým zaměstnancem Ministerstva Státní bezpečnosti,

- provedení rešerší v dostupných materiálech,

- vyhodnocení těchto informací, popřípadě vyžádání dalších rešerší (občan musí dostat kompletní materiál, který byl k jeho osobě založen a veden),

- vyžádaní spisu (spisů) z archivního depotu,

- vypůjčení tohoto materiálu pro referenta,

- příprava k nahlédnutí pro žadatele (přečtení a anonymizace kopií spisů referentem),

- pozvání žadatele k návštěvě (místo nahlédnutí je závislé na jeho trvalém bydlišti nebo na jeho osobním přání),

- předložení připravených spisů pro "studovnu" v dohodnutém termínu s žadatelem o nahlédnutí,

- rozhovor s žadatelem v případě dalších dotazů a žádosti o vysvětlení souvislostí apod.,

- podle požadavku občana vyhotovení duplikátu spisu,

- dešifrování krycích jmen na žádost občana a

- zpětné uložení spisu a úředního záznamu o provedení nahlédnutí do spisu.

"Občané, kteří si svá akta již prohlédli, často potvrzují," uvádí se dále ve zprávě Pověřence, "že Ministerstvo státní bezpečnosti vylíčilo správně holá fakta (kdo, kdy koho potkal, co říkal, jaká byla přijata opatření apod.). I když někteří z nich naopak důležitá fakta postrádají. Často se tvrdilo, že materiály u MSB jsou zmanipulovány a úplně nebo aspoň částečně zfalšovány, aby mohl být nadřízený oklamán, ale to není pravda. Jakákoliv falešná informace by ztroskotala již na tom, že akta podléhala podle určitých pravidel revizi, to znamená, že se kontrolovalo, zda popsané skutečnosti souhlasí a zda opatření, která s tím souvisí, byla provedena."

Pochopitelně jinak tomu bylo u politických hodnocení vlastních tomuto ministerstvu strachu, neboť logicky byla ovlivněna oficiálním ideologickým světovým názorem marxismu-leninismu. Každý občan, který plně neakceptoval tuto státní politiku byl považován za podezřelého. Takové "myšlení", kdy státní bezpečnost viděla doslova v každém "bezpečnostní riziko", pochopitelně ovlivnilo výběr slov v materiálech. Po přečtení tisíců stran mají pracovníci Úřadu nepochybně pravdu, když tvrdí, že "kdo pozorně pročítá spisy, brzy zjistí, že se tady jedná o slovní slupky".

Ovšem každodenní studium těchto materiálů a obtížná situace celé řady žadatelů samozřejmě také vede k velké psychické zátěži. Proto Úřad v roce 1992 zorganizoval několik seminářů, při kterých se jeho pracovníci pod vedením kvalifikované psycholožky učí odolávat tomuto tlaku.

Pro každou osobu, která byla lustrována, Úřad pověřence, zpracovává zprávu, která má pevně předepsanou formu - kvůli jednotnosti a obsahuje těchto šestnáct bodů:

- kategorii tajného spolupracovníka, tzn. funkci kterou měl a politicko-operativní úkoly,

- krycí jméno (většinou si určil sám),

- hlavní oddělení, pro které pracoval,

- počet a jména řídících orgánů,

- rozsah spisů, rozdíly ve spisech podle počtu svazků, celkový počet stran,

- doba, kdy byl získán (rozpracování),

- délka spolupráce,

- datum, kdy vlastnoručně napsal a podepsal vázací akt, nebo poznámka o jeho ústním zavázání,

- důvod a cíl získání pro spolupráci,

- motivace, která vedla k získání spolupracovníka,

- druh a počet zpráv,

- druh a výše věcných a finančních odměn,

- ocenění, která byla propůjčena tajnému spolupracovníkovi za jeho mimořádné výkony (diplomy, medaile za zásluhy apod.),

- zvláštní operativní úkoly na určité osoby nebo zjištění určitých věcných skutečností a

- souhrn všech důležitých skutků provedených řídícími služebními jednotkami MSB.

Ke zprávě je zpravidla přikládán značný počet kopií z materiálů, které mají určité věci blíže objasnit. Tuto "interní zprávu" potom dostane Oddělení pověřené zpracováním žádosti současně s průvodním dopisem a odkazem na účel podle § 29 "Zákona Stasi" (o vázanosti účelu)³⁾ a dále na skutečnost, že tato jednotlivá zpráva se týká pouze materiálů, které byly doposud zpracovány.

Nejčastěji zjištěnými trestnými činy v materiálech východoněmecké státní bezpečnosti jsou podle zjištění jak úřadu Spolkového pověřence, tak vyšetřovacích úřadů (samozřejmě že z hlediska německého trestního práva):

- špionáž a konspirativní činnost agenta u osob, které měly trvalé bydliště ve starých spolkových zemích,

- ublížení na zdraví z nedbalosti, usmrcení a vražda,

- nedodržování platných zákonů,

- porušení poštovního a listovního tajemství,

- porušení domovního klidu a

- donucování.

Samozřejmě že v této krátké informaci o první zprávě Spolkového pověřence není možné připomenut vše, vzhledem k jejímu rozsahu i vypovídací hodnotě o zkušenostech našich důslednějších sousedů, kteří po dvaapůlleté zkušenosti tvrdí: "Koncesní řešení, bez procesu vyrovnání, není v současné době myslitelné, ani žádoucí. Naopak žádoucí je to, aby určitá témata si zachovala svoji kulturu a nebyla ponechána bez dořešení, ať už z důvodů, že opadl o ně zájem, anebo rozporuplnost jejich řešení je z veřejné diskuse úplně vytlačí."

Proto také Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti při Úřadu vyšetřování Policie České republiky pořídil překlad "První zprávy o činnosti" Spolkového pověřence pro materiály Státní bezpečnostní služby bývalé Německé demokratické republiky z roku 1993. Zato jeho překladatelům patří vyslovit poděkování, protože pomohli prolomit ostatním zájemcům někdy těžko překonatelnou jazykovou bariéru, jejímž následkem bývá informační vakuum.

Zdeněk Vališ

Poznámky:

¹⁾ Stasi-Zákon-Text. Zákon o podkladech státní bezpečnostní služby bývalé Německé demokratické republiky. (Stasi-Unterlagen-Gesetz - StUG), in: Securitas Imperii č. 1/1994, s. 92-115.

²⁾ HULÍK, M.: Komentář k "Stasi zákonu", in: Securitas imperii č. 1/1994, s. 88-91.

³⁾ Srov. Stasi-Zákon-Text ..., c. d., s. 107.

Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |