Ad:Vývoj typů spolupracovníků kontrarozvědky StB ve směrnicích pro agenturní práci¹⁾

V článku zmiňovaná "první" směrnice o práci s agenturou Státní bezpečnosti změnila dnem 2. dubna 1948 dosavadní způsob označení spolupracovníků agenturní sítě Státní bezpečnosti. Podstata věci ovšem netkví v názvech, nýbrž v pracovních a metodických důsledcích, které vyplynuly z definic různých typů agenturních spolupracovníků.

Původní označení rozlišovalo:

- agenty, kteří podávají informace za úplatu, nebo z důvodů zištných, ze strachu atd.,

- informátory pravidelné, kteří pravidelně předávali informace, ale nespadali do první, ani do druhé kategorie.

Tento systém u Státní bezpečnosti podle všeho zavedl kapitán Bedřich Pokorný.²⁾ Pochopitelně že jako zpravodajský důstojník předválečné československé armády vycházel z vojenské tradice, ale po určité době jeho systém nevyhovoval, neboť přece jen existuje rozdíl mezi předválečnou vojenskou zpravodajskou službou a tajnou politickou policií komunistického režimu. Ta ovšem při svém vzniku hledala vzory, prostě potřebovala nějaký odrazový můstek. Na rozdíl od civilní správy³⁾ existovalo v Československé armádě obranné zpravodajství od jejího vzniku, i když jako součást 2. (zpravodajského) oddělení.⁴⁾

Vzhledem k obecnému podcenění vojenského obranného zpravodajství (OBZ) pro vznik a činnost Státní bezpečnosti v prvních letech její poválečné existence nebude od věci připomenout aspoň stručné charakteristiky (definice) spolupracovníků právě v pojetí OBZ.

"Informátoři jsou osoby, které zpravodajskému orgánu mohou čas od času poskytnout informace o různých osobách, věcech, opatřeních všeho druhu, pracích, podezřelé činnosti apod., které mohou být zpravodajsky využity, aniž by o tom informátor věděl... Za informátory nutno si vyhládnout osoby seriozní, znalé věci, o které chceme být informováni... Za poskytnutí informace se jim odměny nedávají, už proto, že ve většině případů ani nebudou vědět, že jejich informace (rozmluva) byly zpravodajsky využity.

Důvěrníci jsou osoby, které mají "důvěru" zpravodajského orgána. To znamená, že tento je přesvědčen o jejich národní, státní a politické spolehlivosti, že i jejich osobních vlastností ví, že jsou charakterní, čestní, pravdomluvní a mlčenliví, je přesvědčen, že nezneužijí jiných z osobní zášti neb z nenávisti, že službu, kterou konají pro zpravodajského orgána vykonávají z pohnutek čistých, ideálních a ne ze zištných důvodů...

Agent je osoba, která může plnit jakékoliv zpravodajské úkoly, vždy, když toho vyžaduje potřeba a v kterémkoliv prostoru, obyčejně za odměnu a to jak na vlastním území, tak i na území cizího státu..."⁵⁾

Vojenské obranné zpravodajství dále v této kategorii spolupracovníků podle úkolů a způsobu jejich činnosti rozeznávalo agenty: rezidenty, chodce, typaře a provokatéry.

V pojetí Státní bezpečnosti po únoru 1948 ovšem agent neměl pouze podávat zprávy, ale plnit jakýkoliv příkaz (jeho činnost se nemusela omezovat jen na podávání zpráv), neboť mohl dezorientovat protivníka, podílet se na provokacích atd. Z Pokorného definice také nevyplývalo, že agentem je osoba, která má "důvěru nepřátelského prostředí". To v praxi vedlo k tomu, že za agenty byli považováni různí informátoři, kterým ovšem chyběl tento znak. Tím pak vznikla iluze, že Státní bezpečnost disponuje daleko větším počtem agentů, než ve skutečnosti měla.

Původní definice stavěla agenta do světla osoby jednající z pohnutek méně čestných. Státní bezpečnost v Československu si však podle vzoru ostatních slovanských států⁶⁾ představovala, že jedním z jejích nejdůležitějších úkolů je převýchova agenta, neboť skutečně spolehlivým bude jen takový, který je již "pořádným" člověkem. Proto bylo úkolem operativních orgánů mimo jiné, "udělat" ze "špinavého" člověka "čestného". Ovšem tyto mravní kategorie je třeba vnímat z třídního hlediska politické policie, potažmo jejího řídícího orgánu - komunistické strany.

Tento úkol byl prý podle získaných zkušeností splnitelný! Každá schůzka se využívala k charakterové a politické převýchově agenta, protože jen "čestný agent" představvoval pro Státní bezpečnost skutečně spolehlivý orgán. Okolnost, že se jednalo o bývalého nepřítele, tu nepadala na váhu až na to, že takový spolupracovník (bývalý nepřítel) se nikdy nemohl stát sám operativním orgánem.

Pohnutky, z kterých agent jedná, jsou jistě zajímavé, ale nepochybně náleží do jeho lidské i "pracovní" charakteristiky. Z hlediska Státní bezpečnosti ovšem nebyly rozhodující pohnutky, ale skutečnost, že působil v nepřátelském prostředí, ve kterém požíval důvěru.

Pojem důvěrníka v Pokorného definici prý vedl k tomu, že oblastní úřadovny klamaly ministerstvo vnitra (respektive skupinu "Bezpečnost") co do velikosti své agenturní sítě. Ve skutečnosti neměly téměř žádnou agenturní síť, kterou by pravidelně obsluhovaly. Zato však, kdejakého komunistu zanesly do svého seznamu důvěrníků. Vykazovaly se pak velkou důvěrnickou sítí. Šlo vesměs o osoby, které neměly "důvěru nepřítele" a jejichž zprávy tudíž mohly mít jen pomocný význam. Operativní pracovníci se navíc s těmito důvěrníky pravidelně nescházeli. Oblasti si potom vzhledem k velkému počtu svých důvěrníků neuvědomily, že vlastně po stránce agenturní práce nevykonaly nic, respektive téměř nic.

Právě z těchto důvodů došlo v dubnu 1948 ke změně definice agenturních spolupracovníků, z nichž důvěrníci byli vyřazeni a "překřtěni" na "důvěrné poradce", případně "důvěrné prameny" (zkratka D) s tím, že se bude jednat o dobrovolné pomocníky, kteří vstoupí na scénu jenom případ od případu.

Vlastní agenturní síť pak znala spolupracovníky kategorie A (slovo agent se totiž tehdejšímu veliteli Státní bezpečnosti Jindřichu Veselému nelíbilo, protože v Československu je prý tradičně spojováno s hanlivým významem) a stálé informátory.

Zdá se, že definice spolupracovníka kategorie A byla i ve směrnicích z dubna 1948 poněkud nepřesná. Na místo "tajně"⁷⁾ bývalo by vhodnější vsunout "požívaje důvěry nepřítelovy", neboť spolupracovník, který se nemohl vykázat takovou důvěrou, byl z kategorie spolupacovníků A převeden mezi informátory. (V tom prakticky spočíval celý rozdíl mezi oběma katagoriemi.)

Ostatně v této definici se také nikde nemluví o "podávání zpráv", ale o "tajném působení", což byl rozhodně pojem širší a přiléhavější pro dezinformace, provokace, teror atd.

Dále tu byl zmíněn, respektive stanoven ještě jeden znak, a sice, že takovýto spolupracovník je jen člověk, který se již osvědčil do takové míry, že není již téměř pochybnosti o tom, že splní jakýkoliv příkaz...

Samozřejmě že se vyskytly i názory, že "agent z nepřátelského tábora je obtížný hmyz, který je třeba využít a potom zničit". V některých případech se tak i nepochybně stalo, jako například u agenta-provokatéra 5. oddělení hlavního štábu podplukovníka Josefa Hrušky⁸⁾ a další pak asi zachránilo odmítavé stanovisko sovětských orgánů. Jejich teorie takové případy znala pod názvem - teorie Hess. ⁹⁾.

Zavedení kategorie kandidátů spolupracovníků kategorie A v té době ostatní slovanské státy, respektive jejich státní bezpečnosti, neznaly. Jednalo se o další československé specifikum, prý vzhledem k jejím malým zkušenostem, pro spolupracovníky, o kterých Státní bezpečnost nemohla bezpečně tvrdit, že se již osvědčili...

Druhou kategorii spolupracovníků agenturní sítě Státní bezpečnosti pak autoři směrnic definovali jako stálé informátory, kteří v praxi dosud nebyly formálně vázáni, ale Státní bezpečnost od nich získávala pravidelně a v podstatě "spolehlivé" zprávy. Přitom se rozlišovali podle pohnutek na stálého informátora (SI) a placeného neb jinak materielně zainteresovaného stálého informátora - placeného (SIP).

Pokud se jednalo o pravidelně obsluhovaného spolupracovníka, je jisté, že nebyl zařazen do kategorie A, když mu chyběla tak podstatná záležitost, jako bylo byť i formální - ústní či písemné - vázání. Ovšem na druhé straně informátor, který podávál zprávy z nepřátelského prostředí a požíval jeho důvěry, byl de facto agentem (ve smyslu definice z dubna 1948). Při absenci formálního vázání, mohl být pak považován za agenta-kandidáta. Takového agenta-kandidáta totiž už "obsluhoval" operativní pracovník, zatímco "obyčejného" informátora měl na starosti rezident.

Je zřejmé, že ani tato druhá definice informátora, tj. stálého informátora, nebyla zcela dostačující. Ovšem jeho zařazením mezi spolupracovníky agenturní sítě se jasně vyjádřil fakt, že jejich zprávy se od této chvíle ukládaly do zvláštních obalů a oni sami byli pravidelně "obsluhováni".

Definici však chyběl nejpodstatnější znak, kterým se vší pravděpodobností nemohl být fakt, že informátor ještě není formálně vázán, neboť snahou operativního pracovníka vždycky bylo, každého nového informátora i formálně vázat před jeho předáním, respektive přepojením na rezidenta. Rozhodující mělo být, že se jedná o člověka s možnostmi dodávat důležité zprávy, který je pravidelně obsluhován operativním pracovníkem, avšak dosud nepožívá důvěry nepřítele.

Pro rozvíjející se moloch Státní bezpečnosti nabývali na důležitosti rezidenti. I když ve směrnicích nejsou zmíněny, v praxi konce čtyřicátách let existovaly v tomto směru dva pojmy - AA a RR.

"AA" reprezentovali ty spolupracovníky kategorie A, kteří se svolením přednosty sektoru byli operativním pracovníkem pověřeni úkoly řídícího orgánu. De facto se tedy jednalo o rezidenty, kteří sami obsluhovali spolupracovníky agenturní sítě, a to stálé informátory. Samozřejmě že "AA" se mohl stát jen spolupracovník kategorie A, který navíc z hlediska Státní bezpečnosti pracoval z "pohnutek čestných". V podstatě se jednalo o jakési "šéfagenty", ovšem řada z nich byli "čestní komunisté", kteří pochopitelně neměli požadovanou "důvěru nepřítele". Pokud pracovali s informátory, jednalo se tedy o rezidenty. Vyskytly se však i případy, že pracovali se "skutečnými" agenty, tzn. s osobami, které měli důvěru nepřítele. To ovšem odporovalo daným směrnicím, protože rezident neměl pracovat s agenty, ale jen s informátory.

Dalším pojmem byl tazvaný regionální rezident (RR), který si československá Státní bezpečnost vytvořila v roce 1947. Tak byl označen její operativní pracovník, který pracoval s agenty přímo pro ústředí na území několika oblastí (proto název regionální na místo oblastní) a to v takzvaném "neglasnom položeniu", tzn. kamuflovaně při výkonu krycího povolání. Úřadovna státní bezpečnosti prostě nechtěla dopustit, aby oblasti věděly, že na jejich území působí "RR "- tímto způsobem de facto vytvářela jakosi kontrolní síť.

I když tato instituce přinesla několik pozoruhodných úspěchů, byla po únoru 1948 zrušena, neboť částečně pominuly důvody pro které byly zřízeny a to po "očistě" Státní bezpečnosti od členů jiných politických stran. Jejich existence nejen vyjadřovala nedůvěru podřízeným oblastem, ale tato dvojkolejnost de facto vedla k zanedbání péče o zvýšení úrovně agenturní práce oblastí, tedy primérní sítě. Ta v dané době "trpěla" takovým nedostatkem řídících orgánů, že Státní bezpečnost si nemohla za daných podmínek dovolit současně udržovat ještě kontrolní síť.

Také z hlediska teorie pojem "RR" nebyl bez vady, protože rezident nemohl být operativním orgánem a neměl pracovat s agenty, nýbrž jen s informátory. Vzhledem k plánům o vybudování skutečné rezidentury v souvislosti s přechodem k extensivnímu zpravodajství byla instituce "RR" zrušena.

Přeorientace na extenzivní zpravodajství byla z hlediska vedení tehdejší Státní bezpečnosti jedním z nejžhavějších problémů po únoru 1948. V tomto směru ji limitoval pouze nedostatečný počet kádru řídících orgánů. Velmi těžce totiž snášela, že vzhledem k přijatému zákonu o národní bezpečnosti musela přejít na intesivní a hloubkové zpravodajství, i když už tenkrát předpokládala, že v budoucnosti se zase vrátí k extenzivnímu zpravodajství v v době, kdy komunistická strana bude mít moc pevně v rukou... Koneckonců agentura byla vždy zcela nezbytnou a hlavní metodou práce Státní bezpečnosti.

¹⁾ GULA, M.: Vývoj typů spolupracovníků kontrarozvědky StB ve směrnicích pro agenturní práci, in: Sborník Securitas Imperii č. 1/1994, s. 6-17.

²⁾ Bedřich Pokorný byl před německou okupací Československa zpravodajským důstojníkem na Slovensku. Po rozpuštění Čs. armády pracoval jako úředník na berní správě v Brně. Bezprostředně po 9. květnu 1945 se stal bezpečnostním referentem Zemského národního výboru v Brně a na základě intervence generála J. Bartíka byl v červenci 1945 přidělen na ministerstvo vnitra jako vedoucí obranného zpravodajství. Pro jeho osobu je charakteristické, že na svého představeného generála Bártíka vykonstruoval obvinění a tak se v lednu 1946 stal sám vedoucím rozvědky ministerstva vnitra. Funkci zastával až do roku 1949, kdy se stal náčelníkem Správy táborů nucených prací. Začátkem roku 1951 byl zatčen a následně odsouzen v procesu s O. Závodským a spol. jak za vykonstruovanou trestnou činnost, tak i za používání nezákonných metod při vyšetřování. Zemřel na jaře 1968, kdy údajně spáchal sebevraždu.

³⁾ Mimo krátkého období ze samotného sklonku první republiky, neboť dnem 1. ledna 1938 se zpravodajské oddělení policejního ředitelství v Praze přejmenovalo na Prezídium, oddělení pro státní bezpečnost (StB).

⁴⁾ Podrobněji VALIŠ, Z.: Trestná činnost příslušníků některých represívních orgánů v 50. letech, in: Sborník Securitas Imperii č.1/1994, s. 147.

⁵⁾ VHA, MNO, HS OBZ, čj. 51569/taj. zprav. 1946.

⁶⁾ Již od svého vzniku udržovala velmi úzké kontakty nejen se sovětským "partnerem", ale i například se Státní bezpečností v Polsku, v Bulharsku, v Rumunsku a do léta 1948 i v Jugoslávii.

⁷⁾ Viz GULA, M.: Vývoj typů spolupracovníků..., c. d., s. 6.

⁸⁾ Podplukovník Josef Hruška nejdříve vyprovokoval vznik ilegální skupiny "Pravda zvítězí" a následně byl odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti, který byl vykonán. Podrobněji SLANINA, J. a VALIŠ, Z.: Generál Karel Kutlvašr, Praha, Naše vojsko, 1993, s. 75 - 115.

⁹⁾ Rozumí se Rudolf Hess zástupce A. Hitlera, který v roce 1941 odlétl do Velké Británie údajně bez jeho vědomí.

Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |