ÚŘAD DOKUMENTACE A VYŠETŘOVÁNÍ
ZLOČINŮ KOMUNISMU

POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY
Securitas Imperii - sborník




AKCE "TOMAN"

Na podzim 1992 zahájil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB šetření ve věci pohřešovaného chlapce od roku 1948. Rozsáhlé pátrání po osudech tehdy sedmiměsíčního Ivana Tomana v archívech Ministerstva vnitra (dále jen MV) odhalilo přísně utajovanou akci, kterou zpočátku řídil a organizoval tehdejší velitel StB pplk. Jindřich Veselý.1)

Na jejím začátku byla zpráva Oblastní kriminální úřadovny (dále jen OKÚ) v Praze, oznamující strohým policejním jazykem, že správcová domu č. 728/2 na Dürichově náměstí paní A. B. dne 8. května 1948 oznámila na stanici SNB v Praze XIX. pád neznámé ženy z pavlače ve IV. patře. V zemřelé byla zjištěna Pavla Tomanová, manželka Dr. Zdeňka Tomana, vysokého úředníka ministerstva vnitra. V její kabelce byl nalezen zapečetěný dopis adresovaný právě Jindřichu Veselému na Ministerstvo vnitra. Ten rozhodl, že případ, pokud se týká sebevraždy, zpracuje pražská OKÚ, zatímco její důvody vyšetří Ministerstvo vnitra.2)

Veselý uvedl, že důvodem sebevraždy paní Tomanové by mohlo být rozrušení ze zatčení jejího manžela. Dále rozhodnul, že zajištění majetku rodiny Tomanových, zejména bytu, provede Ministerstvo vnitra. Mezitím, 8. května 1949, se OKÚ postarala o umístění Ivana Tomana (narozen 4. října 1947 v Praze) do dětského útulku Na Štvanici v Praze 10.3)

O dva dny později zaslal Dr. Zdeněk Borkovec, pověřený vedením vyšetřování sebevraždy paní Tomanové, hlášení MV o výsledku pitvy s tím, že nebyly zjištěny okolnosti svědčící proti sebevraždě. Vzhledem k vazbě Dr. Tomana, žádal MV o zjištění, adres příbuzných obou manželů, aby převzali péči o dítě a zajistili pohřeb Pavly Tomanové. 4)

Pokud by MV jednalo v souladu se zákonem, jak navrhoval Dr. Borkovec, causa "IVAN" by nevznikla a osudy dítěte a jeho otce by se pravděpodobně vyvíjely jinak. Od samotného počátku se dbalo, aby se Dr. Toman o tragédii manželky a o osudu syna nedozvěděl. Na vysoké až nejvyšší stranické úrovni ale panoval čilý informační šum.5)

Na 1O. května 1948 svolal člen branné a bezpečnostní komise ÚV KSČ Karel Šváb poradu o dalším postupu vyšetřování. O případu byl informován ministr vnitra Václav Nosek, generální tajemník KSČ Rudolf Slánský pak dostal opis dopisu paní Tomanové s požadavkem o vyjádření. Na schůzi již bylo konstatováno, že "soudruh Slánský nemá připomínek".6) Mezitím vypravil pohřební ústav Antonína Semeráda Pavle Tomanové pohřeb III. třídy. Do rubriky kremační knihy "popel vydán komu" bylo vepsáno: "Pozor, nevydávat! Vyrozumět policii na Vinohradech."7)

Dne 22. června 1948 se Dr. Tomanovi podařilo uprchnout z vyšetřovací vazby věznice O-StB na Karlově náměstí a poté opustil republiku. Následný poplach v kruzích MV, ale nejen tam, odpovídal postavení, které Dr. Toman zastával před zatčením. Nebyl totiž vězněm ledajakým. Dne 12. ledna 1948 na něj byl vydán zatykač, avšak k vlastnímu zatčení došlo až 27. dubna 1948.8)

Útěk člověka s tak rozsáhlými znalostmi z přísně utajované činnosti československé rozvědky musel nutně vyvolat poplach a protiopatření. Atmosféru po jeho útěku charakterizoval tajemník Svazu přátel SSSR Jan Kác v dopisu Slánskému slovy:
"...polovina ministerstva vnitra, která s Tomanem spolupracovala, měla zájem na tom, aby Toman zmizel a proto pátrání sabotovala...".9) Na jedenáct strážných z vězeňské nemocnice na Karlově náměstí, včetně velitele, bylo v souvislosti s jeho útěkem podáno trestní oznámení.10) Dr. Zdeněk Toman byl 23. června 1949 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a ztrátě veškerého majetku, jeho sestra Aranka k trestu vězení v trvání 15 roků a devítiměsíční Ivan k pobytu ve štvanickém nalezinci. Dne 3. dubna 1950 zamítl Nejvyšší soud Tomanovo odvolání s odůvodněním, že uložené tresty jsou přiměřené.11)

Den po jeho útěku byl z příkazu MUDr. Gregora Ivan Toman převezen do dětské nemocnice v Krči, odtud pak do nalezince na Karlově (klinika MUDr. Zulegra). Doprovázelo ho důrazné upozornění, že nikdo z lékařů ani personálu nesmí dítě nikomu vydat bez vědomí O-StB Praha.

Měsíc poté, 22. července 1948, Ivan putoval zpět Na Štvanici. Dne 6. srpna převezl děcko jakýsi prap. Kohoutek na kliniku prof. Švejcara v Praze II., Sokolská 2. O tři týdny později tlumočil kpt. Alois Samec příslušníku StB Marešovi nový rozkaz MV: Ivana Tomana převézt do nalezince Na Štvanici.12)

Nepříjemné oživení způsobil přípis Okresního soudu v Praze, který pražskou OKÚ požádal o sdělení, kde se nalézá Ivan Toman. Soudem mu určená poručnice Dr. Černíková totiž zjistila, že není v útulku Na Štvanici ani na klinice prof. Švejcara. Soud 4. března 1949 obdržel od krajského velitele StB následující odpověď: "Přes usilovné pátrání, nepodařilo se pobyt nezletilého Ivana Tomana zjistit. V dalším pátrání se stále pokračuje." 13)

Dr. Toman a jeho sestry naopak vyvíjeli čilou aktivitu v získávání zpráv o místě pobytu malého Ivana a o jeho navrácení otci. Na ministra vnitra Václava Noska i prezidenta Klementa Gottwalda, směřoval tok žádostí a urgencí, z nichž některé podpořily i mezinárodně uznávané instituce. Marně. Veškerá koresponcence procházela příslušným oddělením StB a také postoupena na vědomí vedoucímu akce "TOMAN". Případ R. Průchové, která z titulu své funkce (vedoucí pátracího oddělení Československého červeného kříže) podepsala jednu ze žádostí, je typický pro tehdejší činnost StB. Předmět žádosti ČČK - adresa kpt. Samce, byl ponechán bez povšimnutí, zatímco paní Průchovou II. oddělení referátu 44 Krajského velitelství StB Praha podrobilo pečlivému šetření.14)

Přitom zájem ČČK o Aloise Samce mohl být StB oprávněně podezřelý, neboť právě tento kapitán, pravděpodobně jako jediný, znal do všech podrobností celý scénář i režii akce "TOMAN". To bylo v březnu 1951, tři a půl roku od záhadného zmizení Ivana Tomana.15)

Další dochovaná žádost pochází ze září 1976. V domnění, že v Československu došlo k pozitivním změnám opravňujícím k větší vstřícnosti příslušných úředních míst, rozvinuly sestry Dr. Tomana, opatřeny příslušnou plnou mocí, další pátrací akci, jejímž vedením pověřily Dr. Gorazda Hofera s podporou odvážného člena advokátní poradny JUDr. Ptáčka. A tentokrát se v pátrání kupodivu začaly objevovat signály, posilující naději téměř v jistotu. Už 18. září Dr. Hofer jako Ivanův opatrovník informoval Franka Reisse do USA: "... s plnou vážností Ti píši tento dopis s velkým pohnutím a jako zprávu definitivní, ústně věrohodně a plně potvrzenou v ČSSR, která se nebude již dalším pátráním korigovat. Nyní je věc hotova, hoch byl u mně, dal mi fotografii a všechny doklady. Celou záležitost manipuloval Dr. Veselý Jindřich a právník legislativy Dr. Adamec Otakar. Z MV odešel na Nejvyšší soud. K paní Milerové buďte slušní, co se dálo, dálo se mimo její vůli. Bude-li třeba, dr. Adamec vše potvrdí... Moc nám pomohl mladý ing. Veselý... Vše co bylo tvoří organické články dlouhého řetězu, bez nějž bychom byli tuto skutečnou detektivku nerozmotali. Teď již může paní Aranka dojet pro dítě najisto."16)

Paní Aranka přijela, viděla a - Ivan, syn Tomanův, to nebyl. Dezinformace distribuované Státní bezpečností slavily opět úspěch. Tajemství nezvěstného zůstalo i nadále neodhaleno.

Rezignace byla přirozenou reakcí rodiny na další neúspěch po tolika letech zklamaných nadějí. Kromě toho se vnucovala otázka, zda je Ivan ještě vůbec živ? Jeho jméno ani datum narození neprocházelo žádnou evidencí. K dispozici pro případnou identifikaci byla pouze fotografie zhotovená v šestém, či sedmém měsíci dítěte. Zbývala jediná naděje, že Ivan, pokud ještě žije, skrývá se pod cizím jménem i jiným datem narození.

Zlomový rok 1989 přinesl pro Dr. Tomana a jeho bližní nové možnosti. Uskutečnilo se několik sondáží u jeho bývalých známých s tím, že další utajování místa pobytu syna pozbylo v nových poměrech smysl. Dr. Toman byl rehabilitován, trest smrti mu byl změněn na jeden rok zbytkového trestu a odvolací soud ho zprostil viny v celém rozsahu žaloby. Satisfakce se dostalo i Tomanově sestře, paní Arance Rozničkové. K naplnění spravedlnosti zbývalo už jen nalézt Ivana.

Trpělivým vyhledáváním archivních materiálů ÚDV soustředil dokumentaci, obsahující na 3.000 stran textu a zahrnující široké časové období se stovkami různých svědeckých výpovědí, hlášení a zpráv, ne vždy přímo souvisejících se sledovaným případem. Nakonec se přece jen objevila stopa. Na docela obyčejné prázdné obálce ručně psaná poznámka oznamovala:

"Zdeněk Toman: 2 vkladní knížky
1) dr. Zdeněk Toman - Kčs 50.344,10
2) Pavla Tomanová - Kčs 249.890,90"17)

Skutečnost, že obálka byla prázdná, se zdálá být logická. Dr. Toman byl odsouzen k absolutnímu trestu a ke ztrátě veškerého majetku, avšak Pavla Tomanová nebyla odsouzena, ani úředně zbavena majetku. Následující dokument obsahoval rozluštění: Potvrzení příjmu vkladní knížky (50.244,10 Kčs) s datem 18. února 1949 podepsal kpt. Alois Samec. Soud s Tomanem však proběhl až 23. června téhož roku a rozsudek nabyl právní moci až 3. dubna následujícího roku. Pod dalším potvrzením o příjmu vkladní knížky (249.890,90 Kčs) s datem 16. března 1950 byl opět podepsán kpt. Samec. Zásadní význam pro další šetření měla následující poznámka: "...která mi byla dnes předána pro Zoltána T o m a n a, jehož pěstounem je Jiří Rohan, bytem ..." Nepřesnost v křestním jménu nebyla v tomto případě podstatná, důležité bylo jméno a příjmení pěstouna. Poslední doklad se stejným datem kromě toho potvrdil, že Samec předal Rohanovi za asistence jeho manželky Lídy Rohanové vkladní knížku na jméno Michal Rohan s vkladem 259.480,- Kčs.18)

Byla to první informace, která nepřímo potvrzovala převtělovací kouzlo StB, kterým se z Ivana Tomana stal Michal Rohan.

Zdálo by se, že zjištěním jména a bydliště manželů, kteří se chlapce ujali, bude možné případ uzavřít. Výpověď Jiřího Rohana však vnesla další pochybnosti o tom, že causa Ivan Toman ještě neskončila, neboť Rohan v dané době sloužil u ministerstva národní bezpečnosti jako řidič.19) I když se s kapitánem Samcem, který bezdětným manželům Rohanovým slíbil opatřit dítě, dobře znal, nikdy prý mu neřekl, že se jednalo o Tomanovo dítě. Rohan byl přesvědčen, že chlapec je nalezenec z Jihlavy. Osobně s celou věcí pak neměl mnoho společného, neboť dítě připsali na kartu jeho manželky.20)

Věrohodnost tohoto tvrzení potvrzuje záznam ze září 1949, ve kterém ppor. A. Keppert nařizoval své podřízené Dvořákové mimo jiné zjistit místo pobytu syna Dr. Tomana. Keppert si dnes nepamatuje, od koho příkaz dostal, ani komu podával hlášení, které se ale naštěstí zachovalo. Zdá se, že bylo vypracováno jako potvrzení "lidumilnosti" Státní bezpečnosti, která se ujala nežádoucího nalezence, neboť se zde uvádí: "Ivan Toman byl dán po sebevraždě své matky do dětského útulku Na Štvanici, kde s ním bylo ŠPATNĚ ZACHÁZENO A NIKDO SI HO JAKO TOMANOVO DÍTĚ NECHTĚL VZÍT ZA VLASTNÍ. Po dohodě kpt. Samce vzal si ho za vlastní Jiří Rohan, který však své manželce řekl, že je to dítě nalezené v Jihlavě. Je veden jako Michal Rohan, nar. 2. 11. 1947 v Jihlavě.21)

Při šetření v Jihlavě se objevilo několik velmi zajímavých dokumentů, které usvědčovaly autory falešného scénáře o nalezení odloženého dítěte z jejich sebejistoty, že tento podvod bude akceptován, respektive nebude odhalen. Zápis sepsaný u Okresního soudu v Jihlavě s škpt. Vratislavem Jelínkem dne 25. března 1949 předkládá k uvěření historku, že Jelínek 14. září 1948, když se asi o čtvrté hodině ranní vracel ze služební cesty, objevil v záři reflektorů automobilu v Brněnské ulici u domu č. 31 na zvýšeném chodníku větší světlý balík. Zastavil. Společně s kpt. Samcem zjistili, že je v něm odložené spící dítě mužského pohlaví. Na čtvrtce kancelářského papíru prý bylo přiloženo sdělení, že dítě se jmenuje Michal, nar. 2. 11. 1947. Důvodem odložení byl odchod pisatelky za manželem do zahraničí. Ke sdělení byla přiloženo 10.000,- Kčs s tím, že jsou pro nálezce jako příspěvek na výchovu dítěte. Dopis nebyl datován ani podepsán. Důvěryhodnost tvrzení měla podpořit i zpráva o vyšetřování tohoto případu z 4. října 1948 (opět s nečitelným podpisem referenta). Přesně popisovala místo nálezu, výsledek pátrání a v závěru konstatovala, že nebyl zjištěn nikdo, kdo by mohl podat k věci sebemenší vysvětlení. Pátrání po místních a farních úřadech různého vyznání pak nepřineslo nic pozitivního. Také šetření po totožnosti dítěte a po neznámém pachateli, který je odložil, zahájené Kriminální ústřednou v Praze zůstalo bez úspěchu.22)

Soubor "jihlavských" dokumentů také obsahoval potvrzení, že kpt. Samec převzal zmíněných 10.000,- Kčs v tisícikorunových bankovkách, které se škpt. Jelínkem nalezli u odloženého dítěte. Současně zde bylo oznámení, že příslušník StB Samec převzal nad dítětem poručnictví do doby, než bude o dítěti definitivně rozhodnuto.

Národní výbor v Jihlavě 6. října 1949 zaslal tamnímu Okresnímu soudu zprávu, kterou byl legalizován Samcův a Jelínkův podvodný výmysl o jihlavském nalezenci.23)

Případ se objasnil a mohl být uzavřen. Zbývala pouze odpověď na otázku, kde se nachází adoptivní syn. Mělo mu být 46 let.

Tentokrát pátrání skončilo v urnovém háji u motolského krematoria. Hrob č. 288. Michal Rohan, vlastně Ivan Toman zemřel 7. března 1961 ve Vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích po padesáti dnech bezvědomí na následky zhmoždění mozku po nešťastném úrazu ve Stromovce ve věku 14 let. Cizí zavinění nebylo prokázáno.24)

Jako nadbytečná se může zdát dezinformace dalšího dokumentu. V roce 1969 se nabízela MUDr. Kurtu Tomanovi (tehdy konzultantu světové zdravotnické organizace při OSN se sídlem v Ženevě) a jeho manželce MUDr. Gerdě Tomanové, adopce Ivana Tomana. Fakt, že oba tuto nabídku odmítli, nevadil orgánům MV, aby si nepoznamenali, že žádosti o adopci se vyhovělo a adoptovaný syn odcestoval se svým otcem a matkou do zahraničí, kteří tam od 1. června 1970 zůstali bez povolení československých úřadů. Paní MUDr. Tomanová nyní žije ve Vídni a označila velmi rozhodně tyto údaje za vymyšlené a nepravdivé. Podivné na celém případu je skutečnost, že nabídka k adopci přišla až po Ivanově smrti. Státní bezpečnost měla zřejmě "závažný" důvod a zájem udržovat s JUDr. Zdeňkem Tomanem a jeho příbuznými nekonečnou vyděračskou hru.

Josef Slanina


1) Jindřich Veselý, nar. 12. července 1906, od roku 1933 pracovník Ústředního sekretariátu KSČ, 1939 - 45 vězněn v koncentračním táboře Buchenvald, od října 1945 příslušník SNB, 1948 - 1950 velitel StB (přednosta I. odboru MV). Dne 5. března 1950 spáchal první pokus o sebevraždu. Po odvolání z funkce ředitele Ústavu dějin socialismu dne 19. (20.) března 1964 jeho druhý pokus skončil smrtí.

2) Státní ústřední archiv (dále jen SÚA) Praha, 550 - 81 - 2, OKÚ č. j. K II/l-l274/48.

3) Tamtéž.

4) Tamtéž.

5) SÚA, 550 - 81 - 2.

6) Tamtéž.

7) Krematorium Praha - Strašnice, Kremační kniha.

8) SÚA, 550 - 81 - 2 a 550 - 83 - 6. JUDr. Zdeněk Toman (Zoltán Goldberger) se narodil 2. března 1909 v Sobrancích. Po ukončení střední školy v Užhorodu absolvoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Před počátkem druhé světové války emigroval přes Polsko do Velké Británie, kde od roku 1941 působil na ministerstvu sociální péče jako repatriační úředník. Jeho známosti dosahovaly úrovně vysokých politických a diplomatických kruhů. Při přesunu exilové vlády do osvobozených Košic zastával funkci vedoucího repatriační komise. Po osvobození ČSR se JUDr. Toman stal zástupcem přednosty VII. (zpravodajského) odboru MV, brigádního generála Josefa Bártíka. Koncem roku 1947 byl jmenován do funkce ministerského rady MV a po Bartíkově odvolání převzal vedení odboru pro politické (zahraniční) zpravodajství MV. V současné době žije v zahraničí. Srovn.: A MV ČR, Z - 10 - 315.

9) SÚA, 550 - 81 - 2.

10) Tamtéž.

11) Tamtéž. Rozsudek Státního soudu v Praze č. Or I 833/49 a Nejvyššího soudu č. To 182/50.

12) SÚA, 550 - 79 - 1, 550 - 83 - 6. Podezření, že pobyt dítěte na klinice byl utajován, podporuje záznam, ve kterém je uvedena návštěva kpt. Samce u Ivana dne 11. srpna 1948. Taktéž jeho návštěva u ředitele vinohradské nemocnice Dr. Konopíka může naznačovat záměr umístit malého Tomana do této nemocnice. Podobně se nepodařilo zjistit, co ve věci zařizoval inspektor František Putna, vyšetřovatel dr. Tomana a jeho sestry.

13) SÚA, 550 - 81 - 2.

14) Tamtéž. Ustanovka KV StB Praha, II. odd. ref. 44. Orgán tohoto referátu Rosiman shromáždil vše, co bylo možné k osobě paní Průchové opatřit, a v závorce jen tak mimochodem poznamenal, že "politicky není spolehlivá".

15) SÚA, 550 - 81 - 2. Alois Samec, nar. 12. prosince 1909, byl členem KSČ od roku 1929, v letech 1936 - 1939 bojoval ve španělské občanské válce. Na podzim 1945 byl jako politický zpravodaj ÚV KSČ pověřen sledováním reakce a "jejích pokusů o ovlivnění politiky Národní fronty". V roce 1949 řídil ofenzivu rozvědky proti Rakousku a Německu. V říjnu 1950 byl přeřazen do armády k paradesantní jednotce. Později kpt. Samce pověřil ministr národní bezpečnosti L. Kopřiva shromažďováním podkladů k případu "Bezpečnost". Od března 1951 velitelem I. sektoru, v dubnu 1952 propuštěn. Zemřel 16. dubna 1968.

16) Korespondence paní A. Rozničukové. Dr. Gorazd a JUDr. Ptáček založili své pátrání na poznatku zaznamenaném z okolí pracoviště Dr. Tomana, že osobní tajemnice ministra vnitra Noska, paní Valentina Milerová, přijala za vlastní jakési dítě z nalezince, shodou okolností také chlapce ve věku Tomanova syna. Zpráva byla přijata lidmi znalými místních poměrů s porozuměním a vysokým uznáním pro její humánní čin, i když nezůstalo tajemstvím, že se jednalo o dítě karlovarské prostitutky a zlodějky a neznámého otce, ale na vnitru věděli své. Nikoliv poprvé účel světil prostředky. Dítě bylo v dobrých rukách, paní Valja Milerová nebyla pro Dr. Tomana cizí osoba a v dané situaci se toto řešení považovalo za optimální. Paní Milerová byla později ze služeb ministerstva vnitra propuštěna a pod jménem Holubová emigrovala do Švýcarska, kde žije dodnes. Akt osvojení se vzal na vědomí a na tragédii Tomanovy rodiny se v Československu pomalu zapomínalo.

17) SÚA, 550 - 82 - 4.

18) Dnes se můžeme jen ptát, kam se podělo 40.655,- Kčs, chybějících po součtu vkladů obou spořitelních knížek, případně zda nebyl porušen zákon, když se manipulovalo s Tomanovými penězi před jeho právoplatným odsouzením, a Pavly Tomanové, která již nežila. P. Tomanová nepatřila mezi obviněné, její majetek nebyl ami nemohl být konfiskován. Dědické řízení ve prospěch pozůstalého syna nebylo nikdy provedeno či navrženo.

19) Jiří Rohan, (1921) pracoval u MV od 1. února 1946 jako řidič. Do důchodu odešel 30. června 1976 v hodnosti kapitána.

20) Úřad dokumentace a vyšetřování StB (dále jen ÚDV), 377/Vv-92, výpověď J. Rohana ze dne 12. března 1993.

21) SÚA, 550 - 83 - 6; dále ÚDV, 377/Vv-92, výpověď A. Kepperta ze dne 29. března 1993. Formulace, že o dítě nikdo nestál je samozřejmě nepravdivá. Z let 1948 - 1951 je dokumentováno deset žádostí a dotazů, co se stalo s I. Tomanem. Srovn.: SÚA, 550 - 81 - 1, 550 - 82 - 1.

22) Okresní archív Jihlava, Okresní soud Jihlavě, zn. sp. - P 393/49 - Věc: poručenství, Tk IX 877/48, Vs IX 424/48. Vratislav Jelínek, nar. 26. dubna 1921, členem KSČ od 11. července 1945. Na podzim 1945 nastoupil k ZOB-II Brno, v říjnu 1947 byl pověřen vedením OZO v Jihlavě, v dubnu 1948 vedením KV-StB v Jihlavě. Od 1. listopadu 1949 náčelníkoval KV-StB v Karlových Varech. 30. května 1951 propuštěn na vlastní žádost. Zemřel 13. července 1985.

23) Tamtéž.

24) Úmrtní list Michala Rohana, vydal Odbor pro vnitřní věci OÚ Praha 6, svazek 6, roč. 1961, str. 3, poř. č. řad. 162.


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |