Trestná činnost příslušníků některých represívních orgánů v 50. letech.

V relativní záplavě informací o represívních orgánech komunistického režimu zůstává poněkud stranou přehled prokurátorů Hlavní vojenské prokuratury Trestná činnost příslušníků některých represívních orgánů v 50. letech.¹⁾

Autoři, mjr. JUDr. T. Havlík a mjr. JUDr. J. Fenyk, zde shromáždili a především seřadili stále ještě roztříštěné údaje a fakta pro základní informaci nejen mladších pracovníků prokuratury, ale i ostatních, kteří se zabývají nebo zajímají o uvedenou problematikou.

Jak známo, uvedené orgány se během své čtyřicetileté existence postaraly, aby postupně zmizely důkazy jejich zločinné činnosti. Proto každý dnešní pokus o její zdokumentování je značně problematický. Autoři recenzovaného přehledu měli přitom nespornou výhodu, že měli možnost pracovat s "historickými" soudními a vyšetřovacími spisy vojenské prokuratury, i když jejich vypovídací hodnota je pochopitelně determinována dobou svého vzniku. Dalším pramenem jejich poznání byly archívní fondy a sbírky uložené v Archívu československé armády v Olomouci (dnes Archívu Armády České republiky), Vojenského historického archívu v Praze, Státního ústředního archívu v Praze, včetně bývalého archívu Ústředního výboru KSČ, Archívu federálního ministerstva vnitra (dnes Archívu ministerstva vnitra České republiky) a Archívu Ministerstva spravedlnosti České republiky. Již samotný výčet archívů (nemluvě o jednotlivých fondech a sbírkách a v neposlední řadě o orientaci v nich) potvrzuje obtížnost úkolu poznání mechanismu koncentrované moci.

Příspěvek autoři v zájmu přehlednosti rozdělili na tři relativně samostatné kapitoly. V první části podali nástin struktury Státní bezpečnosti i armádního obranného zpravodajství v podstatě do roku 1952, který ovšem není zcela přesný. Pro ilustraci činnosti těchto nástrojů komunistického režimu dále uvedli některé charakteristické příklady násilné smrti a ublížení na zdraví, nevyjasněných sebevražd a úmrtí, včetně politických procesů a provokací. Stručnou charakteristikou některých pracovníků, i když relativně známých postav Státní bezpečnosti a armádního obranného zpravodajství, docíli toho, že tyto represívní orgány ztratily na své anonymitě. Nepřímo tak potvrdili skutečnost, že obecné omezení lidských práv, dané takzvanou socialistickou zákonitostí, bylo dále umocněno zcela konkrétními lidmi, kteří se při zneužívání vlastních právních norem bez zábran dopouštěli zločinů proti lidskosti.

Druhou kapitolu pak autoři věnovali otázkám Sboru vězeňské stráže, věznicím, nápravně pracovním táborům a táborům nucené práce. Právě tato část jejich práce je nejpřínosnější, neboť vlastně poprvé publikovali úplný přehled těchto "zařízení", včetně opět jejich stručné charakteristiky (dobu existence, velitele a "života" uvězněných). Na rozdíl od předcházející kapitoly tato druhá část přesahuje i zvolenou časovou hranici roku 1952, neboť celou řadu těchto táborů vládnoucí režim zrušil až koncem padesátých let.

Třetí a poslední část přehledu obsahuje pět tabulek, které vypovídají o počtech, sociálním původu i "trestné činnosti" uvězněných osob k 1. lednu 1951.

Nekonkrétnost jednotlivých pramenů a jejich kusá vypovídací hodnota pochopitelně poznamenala jednotlivé kapitoly recenzovaného příspěvku. Nelze pominout dobu vzniku přehledu, neboť lze předpokládat, že autoři by dnes mnohé opravili a upřesnili.

Na rozdíl od mnoha jiných, kteří se věnovali problematice Státní bezpečnosti, autoři - oba vojenští prokurátoři - pochopitelně nemohli nepřipomenout armádní obranné zpravodajství a jeho nástupce, avšak právě v této části se dopustili řady nepřesností. Není možné se zde věnovat všem otázkám této složky, ani jejímu nástupci Vojenské kontrarozvědce, jen uvést základní fakta, aby nadále nezůstávala zahalena do určitého oparu nejasností.

Při zřízení ministerstva národní obrany v Košicích 14. dubna 1945 bylo na rozdíl od předválečné organizace hlavního štábu převzata sovětská zkušenost, uplatněná ostatně už od 1. ledna 1945 u 1. československého armádního sboru v SSSR a tak 2. (zpravodajské) oddělení²⁾ bylo rozděleno na složku výzvědnou a složku obrannou. Nově vytvořená Hlavní správa obranného zpravodajství (dále jen HS OBZ) měla v kompetenci zpravodajskou ochranu armády, vojenského průmyslu a státních hranic. Byla podřízena náčelníkovi hlavního štábu (B. Bočkovi) a jejího přednostu (B. Reicina) jmenoval ministr národní obrany (L. Svoboda).

HS OBZ si vytvořila vlastní organizaci i organizaci podřízených složek a v podstatě až do roku 1950 měla následující oddělení: organizační a osobní, operační (pátrací), studijní (vyhodnocovací), vyšetřovací a právní, ochrany průmyslu (v roce 1951 převzalo Velitelství Státní bezpečnosti), ochrany hranic (v roce 1946 převzal Sbor národní bezpečnosti) a dále řadu pomocných orgánů jako hospodářskou a technickou skupinu, spojovací četu a štábní (bezpečnostní) oddíl.

Teprve na začátku roku 1946 byla HS OBZ přejmenována a začleněna do hlavního štábu jako 5. oddělení.³⁾

Další změna názvu armádního obranného zpravodajství souvisí s celkovou reorganizací a redislokací československé armády. Dnem 15. srpna 1950 byla zřízena Hlavní informační správa (HIS). Avšak již za několik měsíců, 30. března 1951, bylo zřízeno samostatné Velitelství vojenské zpravodajské služby (VVZS), které však hned následující den, 1. dubna 1951, přešlo v přímou podřízenost ministra národní bezpečnosti. Tím byl naplněn jeden z požadavků IX. sjezdu KSČ a to vytvořit jednou bezpečnost, která bude i v podmínkách armády plnit úkoly vyplývající z důsledného uplatňování diktatury proletariátu.

Ministr národní bezpečnosti svým rozkazem z května 1951 vyčlenil z Velitelství Státní bezpečnosti IV. sektor, aby se sloučil s vojenskou kontrarozvědkou a tak se vytvořil pozdější odbor "C" ministerstva národní bezpečnosti.

Konečně 29. května 1952 bylo VVZS přejmenováno na Hlavní správu vojenské kontrarozvědky (HS VKR), avšak na jejím začlenění se ve své podstatě nic nezměnilo, stejně jako na její činnosti. Teprve při zrušení ministerstva národní bezpečnosti byla HS VKR spojena s ministerstvem vnitra jako jeho VI. správa. Následovaly pochopitelně další organizační změny, které však přesahují už rámec recenzovaného příspěvku.

¹⁾ HAVLÍK, T. a FENYK, J.: Trestná činnost příslušníků některých represívních orgánů v 50. letech, in: Prokuratura 3-4/1992, s. 5-75.

²⁾ Generál J. Bártík v dané době nebyl přednostou 2. oddělení, neboť byl přidělen ministerstvu vnitra a ustanoven přednostou pro politické zpravodajství. Funkci vykonával major Anton Rašla a od října 1945 plukovník Karel Hanus.

³⁾ V předválečné organizaci hlavního štábu se 5. oddělení zabývalo výcvikem a vojenským školstvím.

Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |