KRÁTKÉ SHRNUTÍ DLOUHÉ CESTY Někdy si představujeme, že je právě ten pravý čas na to, abychom se zabývali pozitivními věcmi, které se nás bezprostředně nedotýkají. Také já jsem měl ten pocit. Můj dosavadní životní příběh ale dává poznat, že takové přesvědčení s sebou může nést i určité dílčí komplikace. Podstatnou část svého života jsem strávil činností vědeckého pracovníka, který řešil tu či onu „sociální objednávku" s vírou, že výsledky této práce mohou být užitečné. Doba porevoluční nás všechny vytrhla z ustálených kolejí. I já jsem byl nucen opustit „hledání pravdy" v abstraktním badatelském světě hmoty, experimentů, analýzy, hypotézy a syntézy. Je pravda, že to nebyl odchod docela dobrovolný. Prostě: na vědu už tehdy nebyly peníze. Následoval vstup do vlastního podnikání. Ani tady na experiment není, takže tentokrát jenom analýza, hypotéza, syntéza. Výsledek: chci-li řešit svůj malý problém, musím se nejprve zasadit o tzv. „systémovou" změnu. Proč? Prostě aktuální stav české ekonomiky nesvědčí reálnému podnikání. V hlavě se mi zrodily základní obrysy čehosi, co by snad přeci jen mohlo být přínosem pro faktické řešení krize, jejíž známky se už před několika lety začaly objevovat na obzoru. Na svět pak přišel možná na první pohled až trochu příliš (alespoň svým názvem) všeobjímající projekt „Oživení ekonomického klimatu ČR". Kupodivu poměrně záhy byla pro něj nalezena kapitálová podpora v zahraničí a začal experiment, který dnes, s odstupem pěti let, nazývám bez nadsázky „Hra o život". Podívejme se nazpět, co jsem tehdy opomněl a čemu jsem se měl věnovat dřív, než přišel den, kdy už nešlo dělat nic. A kdy jsem pochopil, že jsem - a na nějakou dobu mi to zřejmě zůstane - pouhým hlupákem s akademickým titulem, který aby vůbec přežil, musí se vydávat za ryzího filantropa. Jednou z velikých chyb bylo to, že v době, kdy jsem necítil problémy tak živě, protože jsem měl bezprostřední přístup k finančním prostředkům, ať již to bylo z vědecké činnosti, využití mých patentů či z podnikání, zanedbával jsem hrubě svou základní občanskou povinnost: nedával jsem totiž dostatečně pozor na faktické počínání některých, kdo tehdy - také někdy ve funkcích ústavních činitelů - takzvaně „transformovali naši republiku" k demokracii. Měl jsem za to, že se ve všech případech těchto lidí nutně musí jednat o čestné spoluobčany, kterým leží na srdci především blaho našich lidí, stejně jako mně. Svůj omyl jsem poprvé uviděl v roce 1994, kdy jsem se stal reprezentantem agentury přidružené k OSN, která se hlásila k podpoře našeho projektu „Oživení…". V té době jsem měl pro INARI (International Agency for Rural Industrialization) připravit podmínky k podpisu dohody s Vládou České republiky. Nejprve mou přítomnost a žádosti soustavně ignorovali někteří skutečně nabubřelí úředníci. Jakási podivná, spíš bezpečnostní agentuře, než čemu jinému podobná, parta z Černínského paláce. Nakonec pak ale přeci jen přišlo moje jednání s člověkem „od nich". Ovšem – jenom na chodbě té budovy... A potom pochopitelně nic. Nejsme vítáni ve vlastní zemi, byť jsou naše úmysly sebeupřímnější a kapitál, který přineseme sebetransparentnější. Byli jsme ekonomicky velmi silní. Proto mohl následovat pokus o radikální řešení. Účast na Ekonomickém koncilu v Crans Montaně (Švýcarsko) a pozvánka na recepci pořádané premiérem Klausem. Tam skutečně nastala vhodná příležitost přednést naše návrhy. Resumé: tato aktivita je vítána a smlouvu po jejím podrobném projednání podepíše pan ministr Dyba. A tak se nakonec stalo, byť v podobě volněji koncipovaného Memoranda. Vše ostatní mělo přijít bezprostředně, po zřízení mise INARI v Praze. Pak ale došlo k tomu, že se nevyplnilo očekávání některých ministerských úředníků: netekly další proudy v podstatě nekontrolovatelných peněz na projekty, které byly předkládány pod jejich protekcí, aniž by byť vzdáleně konvenovaly charakteru našeho programu, jak tomu zřejmě mohlo být – alespoň soudě podle nedávného skandálu kolem originálního počínání většiny členů dnes už odstoupivší sestavy Evropské komise - v případě zdrojů přicházejících z Evropské unie. Míra takové té nespecifické úřednické rezistence podle mého soudu postupně stoupala. Také proto nedošlo nakonec k souladu a smlouva byla ze strany ministerstva vypovězena. Musím konstatovat, že jsem si tehdy skutečně oddechl: cítil jsem se dobře. Nadlouho vyléčen z nereálné vize dynamicky postupující spolupráce se státní správou. Nebo lépe, abych byl objektivní a nevyléval hned dítě i s vaničkou, alespoň s podstatnou částí těch státních úředníků, se kterými jsem měl tehdy co do činění. Říkal jsem si: nemáme sice za sebou dav vládních úředníků a s tím související pocit případné podpory, ale přechodem na realistickou, více nezávislou platformu nevládního projektu, bez nebezpečí celkového rozmělnění našeho konceptu, můžeme jen získat. Po několikaměsíčním přesvědčování našich zahraničních partnerů a rozpracování reálných vazeb práce s privátním „venture" kapitálem jsme dostali příslib přesunu již připravených zdrojů z původní koncepce uvažované z tzv. „governmental level" (vládní úrovně) na úroveň privátního investičního podnikání. To již se psalo 1996 a měli jsme téměř rok k dispozici společnost Česko-Moravský kapitál a.s., která byla určena k transferu a obhospodařování peněz v rámci výše uvedeného programu. Netušili jsme ale, že už také máme spoustu nepřátel. Měli jsme představu, že je věcí a právem každého občana, aby podporoval vlastní prosperitu, a že to je i věcí státu, pokud je to činěno na všeobecně prospěšném základě. nejspíš jsme se zmýlili a proto dělali chybu za chybou: naše cíle, ani metody jsme netajili, pracovali jsme s reálným právem České republiky a měli jsme za to, že přes zaujetí nám nepřátelsky nakloněných činitelů některých podnikatelských lobby, jedná se jen o vzájemné nepochopení. Domnívali jsme se, že reálným přísunem finančních zdrojů a jejich uplatněním formou kapitalizace, pomůžeme naší zemi a že všichni budou brzy navýsost spokojeni, přesvědčení výsledkem procesu, ve které si naleznou svojí přirozenou produktivní pozici. Pak přišly první rány. V lednu 1996 jsme chtěli zakoupit bankrotující Ekoagrobanku Ústí n/L, a.s. Po nastínění reálných možností tuto koupi a revitalizaci uskutečnit - takřka „den po té" - nastává nad ní až doposud bezprecedentně rychlé a s mimochodem také s právem těžko slučitelné vyhlášení nucené správy. Náš test právní situace a svobody podnikání v zemi pokračuje dál. Partnera pro EAGB hledá Konsolidační banka. Hlásíme se. Jediné, co pracovníky Konsolidační banky zajímá: kde a kolik máme peněz. Na takovou informaci však v dané předběžné fázi projednání nemají právo. A my z pochopitelných důvodů nemůžeme riskovat předčasné zveřejnění našeho zázemí, dlouho a nákladně budovaných vazeb a vztahů a kompetencí. Ani k tomu nejsme dohodami v dané fázi příprav oprávněni. Upozorňujeme na to poslance Parlamentu. Žádná banka už pak pro nás není k dispozici. Všechny jsou „postoupeny" Union bance Ostrava, která byla v držení tehdy již zřejmě velmi transparentní a dnes skutečně „renomované" firmy: Chemapol Group. Ale co, vždyť i my v zásadě souhlasíme s tím, že každý potenciálně zdatný by měl dostat svou šanci. Aktivity nám nakloněných poslanců končí návrhem přímého jednání s guvernérem ČNB. Ten by měl chtít podpořit variantní projekt tolik potřebné revitalizace české ekonomiky. Jednání smluveno na 16. duben 1996. Prostředníkem byl Jiří Kovář, bývalý šéf kanceláře předsedy vlády. Na místě schůzky ale čekala policie. Následovalo zatčení. Pouta na rukou. Cesta do Brna. Legrace? Vtip? Proč? Odpověď: §12 zákona o policii. Neznáme. Nevíme. Výslech. Nedozvídáme se, proč jsme zde a co má kdo proti nám. Jen houf bezradných, dnes mohu říci že v dané věci v té době navíc naprosto nevzdělaných, vyšetřovatelů se snaží získat nějaký věrohodný podnět k našemu trestnímu stíhání. Noc na policejní cele bez oken. Bez hodinek, bez tkaniček, prostě duševně nazí a fyzicky prohledaní včetně… opravdu všech těch delikátních míst, jak se o tom píše v Motýlkovi. Ponížení? Proč? Druhý den sdělení obvinění. Jsem podezřelý z toho, že jsem spáchal pokus o podvod. Nesmysl. Snad pomůže nezávislý soudce nebo drahý ale dobrý advokát. Chyba lávky. Doba je v tomhle snad horší než za komunistů. Tehdy bylo totiž ze zákona možné podat odvolání proti obvinění. Dnes ne. A co na to naše Ústava? Je tam článek 10, který nám občanům tvrdí něco o přednosti lidskosti před zákonem. Avšak s tím si policisté ani státní zástupce hlavu nelámou. Oni teď totiž mají nás – „intelektuály, okovy a zbraně". A my jen holé ruce a náhlé zdrcující poznání, že náš čas a život patří nejen nám, ale i našim blízkým. Trpělivě čekáme na zákon, který nám umožní uplatnit alespoň ta nejzákladnější práva. Po domovní prohlídce, kde bylo odebráno několik tisíc listů dokumentů, které evidentně nemají nic společného s původně vzneseným, i když naprosto nepravdivým a také věcně a formálně chybně vykonstruovaným obviněním, se zákon konečně zjeví. V podobě soudce Mgr. Jiřího Peška. Ten člověk ale k našemu zděšení zaměňuje nejen příčinu za následek, ale plete si i jména nás obviněných. Posílá nás do vazby. Plyne 18 měsíců. Odeslané dopisy cenzurovány, dovolávání se lidských práv končí brutálním útokem zaměstnanců vězeňské služby „beze svědků". Stížnosti u soudů. U ministrů. Ústavních činitelů. Marnost nad marnost. Nejspíše se to ani nedostalo do jejich dohledu. Kdyby bývala přišla jen jediná povzbudivá věta… A náš případ zatím z nejasných důvodů nemůže vstoupit ani do přípravné fáze řízení. Spravedlnost je slepá, hluchá, a teď ještě navíc – na to, že jde o obvinění založené na jediné faxové zprávě, která se nás navíc přímo netýká, pomalá jako šnek. V našich očích ji takto bohužel reprezentuje Krajská státní zástupkyně v Brně, JUDr. Ludmila Doležalová a zákon, který umožňuje věznit kohokoliv, aniž by byl shledán vinným, teoreticky po neomezeně dlouhou dobu. Za ten by se tedy opravdu nemuseli stydět ani stavitelé Špilberku. Jedním z řady výroků, jímž se hluboko zapsala do mého naivně-vlasteneckého srdce je: „V Ústavě jsou postavena vaše práva šířeji, teď to je ale otázka legislativy, já mám jiné předpisy a těmi se řídím." Ústavní soud. Soudce ústavního soudu pan Prof. Klokočka: také on ve svém zdůvodnění zamění příčinu s následkem a sdělí nám, že není kompetentní zasahovat do přípravné fáze řízení. K čemu je nám potom Ústava, když se Ústavní soud chová viditelně tak, jakoby byl podřízen výkonné moci? Tyto a další otázky se vynořují v mysli člověka na cele o sedmi metrech čtverečních, obývaných ještě dalšími třemi osobami. Mimochodem bydliště s dírou v rohu pro vykonávání potřeby a s hygienou jedenkrát týdně. Zbytek nad dírou. „Gulagy" byly proti tomuhle místem osvěty. Proč jsem se o tom všem nedozvěděl víc předtím. Nezajímal jsem se snad o to? Ne, v tom to asi nebude. Jen jsem, jako řada jiných, stejně naivních spoluobčanů uvěřil tomu co o vězeňské problematice slýcháme a vídáme a co se sice pravdě podobá, ale celou pravdou rozhodně není. Nakonec mne ale přeci jenom po roce a půl ve veliké nervozitě pustili na svobodu. Přede mnou je cesta k rehabilitaci a hlavně k realizaci původního programu. Vazby totiž zůstaly zcela zásadně zachovány. Je sice třeba stavět nový realizační tým, protože ne každý vydržel tlak, kterému byl vystaven, bude zapotřebí v lecčems zdokonalit věcnou stránku projektu a adaptovat jej na aktuální situaci v zemi. Řada našich předpokladů už se za tu dobu, co jsme byli mimo, zcela naplnila. Trendy, které jsme předpovídali, už se staly realitou. Snad nám alespoň tohle pomůže. Tak je to tady znovu: fázi experimentu, s ohledem na nedávnou minulost, už máme doufám za sebou. Na analýzu a stavění hypotéz jsem měl ve vazební cele času až nadbytek. Takže teď další krůček. Po třetí už ve svém životě jsem uprostřed onoho kouzelného velikého cyklu a v jeho rámci právě inicializuji a sleduji rozvíjející se děj, na jeho konci, pevně tomu věřím, bude tentokrát uspokojivý výsledek „syntézy". „Tak jsme tady s tím vápnem pane Werichu." Čekáme na to, že nám novináři aktuálně pomůžou prolomit sevření skrytých i zjevných, vědomých i nevědomých přisluhovačů výše popsané slepé větve naší rodící se demokracie a nechají nás mluvit. Chceme předat jim a „odborné" veřejnosti (a bude-li to třeba, tak jejich prostřednictvím i té veřejnosti „široké"), naše zkušenosti a poznatky získané z „druhé strany řeky Styx". Z té strany co když už se na ní jednou ocitnete, nikdo s vámi už vážně nepočítá. Ale není snad pravda, že právě dnes mají také publicisté před sebou k řešení problém velice úzce související s tím naším? Jak jsem četl, tak v mnohém velice zvláštní návrh tiskového zákona, je už v parlamentu na stole. A „veliký" mediální zákon klepe na jeho dveře... A tak je tady velmi dobrý důvod, aby bylo shledáno, že nejde oddělovat řešení jednoho problému od druhého, jestliže oba vznikly v totožných příčin. Pro začátek tedy: „nedopusťte se stejné naivní chyby, jako jsme to, lapeni ve své dobré víře, udělali před časem my". V Kroměříži dne 28. dubna 1999 Ing. Alois Vašíček, CSc.