Pozůstatky totality

Budoucnost může být nádherná,

ale nemusela by být také žádná.

To už záleží na nás…

 

Následující věty pocházejí z proslovu Eleny Bonnerové, vdovy po tvůrci sovětské vodíkové bomby a disidentu Andreji Sacharovovi, který přednesla při příležitosti přijetí Ceny roku 2000 Hannah Arendtové. Toto ocenění je společně předáváno městem Brémy, Nadací Heinricha Boella a Sdružením Hannah Arendtové.

 

Vzdělání se mi dostalo v sovětských školách, kde společenská nauka a studia dějin Komunistické strany byly povinnými předměty. Později jsem na lékařské fakultě studovala filosofii (přirozeně marxisticko-leninskou) a politickou ekonomii. Nekladla jsem si otázky, zda je v těchto předmětech alespoň zrnko pravdy. Jakmile jsem složila zkoušky, bez kterých bych nemohla promovat a stát se doktorkou, zapomněla jsem všechno, co jsem se naučila. Stal se ze mne člověk, který neměl jasný názor na svět.

 

Trvalo mi mnoho let než jsem pochopila, že tím, že jsem nestudovala předměty mimo rámec oficiálních požadavků, odmítala jsem důležitou, možná základní část lidské kultury, a tím se ze mne stala osoba bez jasného názoru na svět.

Hovořím o sobě, jelikož nejsem žádnou výjimkou. Většina lidí z generace mých rodičů i mé vlastní měla podobnou zkušenost. Žili a vyrůstali jsme v atmosféře naprostého strachu, často aniž bychom si to vůbec uvědomovali.

V mé třídě bylo 23 studentů a rodiče 11 z nich byli uvězněni. „Teror je ta skutečná podstata tohoto typu vlády,“ napsala Hannah Arendtová ve své knize Prvopočátky totality.

Stalinova smrt a pád totality tento strach nevymýtily. Zdálo se, že se stal součástí naší genetické výbavy, která přecházela na další generace. Proto v SSSR nikdy nedošlo k žádnému studentskému hnutí. Naše společnost v podstatě zůstala tou, jež postrádá opravdové přesvědčení.

Nemám na mysli státní ideologii – nemáme žádnou a žádnou nepotřebujeme - ale myslím tím ABSENCI MORÁLNÍCH KRITÉTIÍ a SCHOPNOST ODLIŠIT PRAVDU OD LŽI, DOBRO OD ZLA.

A tak jako Sacharov pouze málo lidí dokázalo vytvořit kosmologicky celistvý a humanistický obraz světa, který zcela odmítá lži.

 

I dnes nás jímá hrůza, čteme-li knihu H. Arendtové. Její výčet základních spojitostí mezi nacistickým a komunistickým režimem byl potvrzen mnoha dalšími lidmi.

 

O Hitlerovi: „Byl fenomenálně zrádný … nedostatek smyslu pro realitu … lhostejnost k faktům“ (Konrad Heiden)

 

O Stalinovi: „odklon od životní pravdy,“ „lhostejnost ke skutečné situaci“ (Nikita Chruščev)

 

V Německu: „Vůdce má vždy pravdu.“

 

V SSSR: „Strana se nikdy nemýlí.“

 

Hitler: „Národ zvítězí, nebo musí úplně zaniknout.“

 

V Sovětském svazu se zpívalo: „Statečně půjdeme do války za moc Sovětů a jako jeden zemřeme v boji.“ Tábory smrti a Gulag. V prvních se používal plyn. Ve druhém nebylo třeba plýtvat penězi – hlad a zima vykonaly své.

 

V Německu se však některé oficiální soudní postupy dodržovaly – pro ty, kteří nebyli Židy. V naší zemi byli lidé popravováni okamžitě po patnáctiminutovém zasedání společného soudu „trojky“. Někdy i bez něho.

 

 

Můj strýc byl popraven 20. prosince 1937, přičemž jeho rozsudek byl vynesen 31. prosince. Pročetla jsem tucty případů, které se týkaly členů Kominterny, kolegů mého otce. Ti všichni prošli patnáctiminutovým soudním přelíčením, po kterém následovala poprava. Tyto dvě trestající byrokracie – SS a NKVD – měli podivuhodně shodné rysy. Jak svojí pozicí nad zákonem, tak tím, jak se vybírali jejich zástupci.

Propaganda v Německu jasně hlásala nacistický cíl: jsme nadřazená rasa, zničit všechno podřadné lidstvo a zotročit ten zbytek. Himmler prohlásil: „Máme jeden cíl – nemilosrdně pokračovat v rasovém boji … Nikdy nepřipustíme, aby ta úžasná zbraň – strach – ztratila svoji sílu. Obohatíme ji o nový význam.“

V té době se v Sovětském svazu naopak propagoval internacionalismus a ze všech tlampačů hřměly písně o přátelství lidí. (Byl to důvod, proč se obrovský Sovětský svaz tak snadno rozpadl? Protože byl sám o sobě jedna velká lež!)

 

Namísto slova „Žid“ komunistické úřady používaly eufemismy. Například „kosmopolita“, „zabiják v bílém plášti“ a „sionistický kuplíř.“ Politickým oponentům režimu, kteří nebyli Židi, se říkalo „buržoazní nacionalisti.“ A všechna tato nařčení a výzvy k odplatě, včetně jejich krvavých následků, byly všeobecně podporovány lidem.

 

Jeden z klíčových závěrů Hannah Ardentové zní: „Totalitu teroru zaručuje podpora mas.“ Shoduje se s pozdějším výrokem Sacharova: „Slogan Lidé a strana jsou nerozlučitelní, jímž byla popsána každá pátá budova, nejsou jenom planá slova.“

 

Dnes se zdá být OTEVŘENÝ státní teror něčím nemožným. Avšak stále platí slova Arendtové, která říká: „PROPAGANDA JE JEDINÝM A MOŽNÁ NEJDŮLEŽITĚJŠÍM NÁSTROJEM TOTALITY VŮČI NETOTÁLNÍMU SVĚTU.“ NAHRADÍME-LI SLOVO „LEŽ“ SLOVEM „PROPAGANDA“ A PŘIDÁME-LI K TOMU SKUTEČNOST, ŽE SE DŮSLEDNĚJI POUŽÍVÁ UVNITŘ ZEMĚ NEŽ MIMO NI, POTOM ZÍSKÁME HLAVNÍ RYS MOCI v Sovětském svazu a v Rusku (a v celém jejich středoevropském impériu) za posledních padesát let. Setrvačnost klamání je dokonce silnější než setrvačnost strachu.

Žili jsme a stále žijeme v prolhaném státě. Veliká lež nazývá Rusko demokratickým státem. Sotva vytvořený volební systém byl zneužit během voleb v Čečensku, které proběhly během první čečenské války. Opětovně k tomu došlo při vítězném zvolení Jelcina v roce 1996. Zde hlavním dílem rozhodovaly peníze, nikoliv vůle voličů.

 

Pak přišlo jmenování Putina coby Jelcinova nástupce, jako kdyby Rusko bylo jakási monarchie. Zde hlavní roli kromě peněz hrála takzvaná „správní opatření“, což byl přímý tlak režimu. Volební machinace se snadno přenesly do voleb guvernérů a místních státních zástupců. A kde chybí svobodné volby, tam podle definice neexistuje demokracie. Pokud se toto řekne o Bělorusku, každý s tím souhlasí, avšak ohledně Ruska mají všichni strach něco takového vyslovit.

Tento VERTIKÁLNÍ REŽIM vybudovaný presidentem Putinem – rozděluje Rusko na sedm okrugů spravovaných osobami jmenovanými presidentem, upravuje ústavy republik, mění způsob sestavení horní komory federálního shromáždění a omezuje její funkce – je presentován jako program, který do ruského státu vnese řád.

Tyto transformace však přispívají k neomezené moci presidenta a ve skutečnosti mění mnohonárodnostní Rusko z federálního státu na stát silně centralizovaný a jednotný. A ničí naši státní Ústavu.

Současně byli a jsou na nejvyšší vládní místa dosazováni lidé z bezpečnostních složek – což znamená z KGB-FSB a armády – čímž je posilován jejich vliv na celkový život země.

Další příchuť zločinnosti dodává vývoji v současných letech série zatčení a soudních procesů. Patří sem případ amerického podnikatele Edmonda Pope, diplomata Valentina Mojsejeva, novináře Grigorije Paska a námořního kapitána Alexandra Nikitina. Tito muži byli obviněni ze špionáže. Nehledě na očividně vykonstruovaném loňském případu proti novináři Andreji Babickém. A přesto ani jedna politická vražda v posledních letech (a že jich nebylo málo) nebyla úplně vyřešena.

 

Další nebezpečný fenomén protkaný lží je šíření státní kontroly nad masmédii pod rouškou stíhání finančních podvodů a v rámci boje proti korupci. Zatímco stát ničí některé společnosti a firmy, které se zabývaly vydavatelskou činností a provozovaly televizní stanice, vlastní správou vytváří jiné, které jsou mocnější a ještě víc zkorumpované. To samé platí o dalších aktivitách státních úřadů, které jsou představovány jako součást boje proti korupci.

A zatímco svět ví o pokusech vlády převzít vysílání státní televize a o vládní kampani proti Borisu Berezovskému a Vladimíru Gusinskému, jejichž pronásledování je zřetelně zbarveno anti-semitismem, pouze několik málo lidí zaslechlo o tom, co se děje s masmédii v okrajových oblastech země. Podobné aféry tam na to, aby se nechaly považovat za výjimečné, až příliš často končí násilím. Zdá se, že zakrátko v Rusku nebude žádná skutečně svobodná a nezávislá televizní stanice či jiná masmédia. Místo toho budeme mít tu v dnešních dnech oficiálně proklamovanou „Doktrínu o informačním zabezpečení“, která vyžaduje vládní dohled nad tiskem a televizí.

 

Avšak největší pohromou a ostudou nového Ruska jsou dvě čečenské války a de facto genocida čečenských lidí. Válkám předcházela rozsáhlá proti-čečenská propaganda a lži. V Sovětském svazu a v Rusku dlouhá léta používané slovo čačmek, nadávka pro všechny, kteří nemají slovanský původ, bylo doplněno novým výrazem: „osoba kavkazské národnosti“, které se používá nejen „masami“ v ulicích, ale i v úředních dokumentech.

 

 

První válku Jelcin potřeboval k tomu, aby získal volební hlasy. Jeho lidé ji využili ke svému obohacení o miliardy rublů. Skončila úplným zničením města Groznyj, jehož obyvatelstvo čítalo půl milionu lidí. Samaški a další vesnice zažily válečná zvěrstva - celkem 300.000 uprchlíků. O válečných zvěrstvech můžeme s jistotou říci, že se nic podobného jako norimberský proces dít nebude.

Válka vzala životy více než 100.000 civilních obyvatel, ruských vojáků a čečenských bojovníků. Nazývala se znovunastolení ústavního pořádku. Západní vůdci (přítel Bill, přítel Helmut a ostatní) se nad touto frází ani nepozastavili (nebo tak alespoň předstírali – lhaní je stejně nakažlivé jako mor) a považovali za normální objevit se v Moskvě v době, kdy tato válka vrcholila, aby se zúčastnili vojenské přehlídky k 50. výročí společného vítězství ve druhé světové válce.

 

Druhou čečenskou válku potřeboval nástupce prvního ruského presidenta Vladimír Putin. Nevysvětlitelné útoky dvou partyzánských vůdců z Čečenska vůči Dagestánu a k tomu exploze obytných domů v ruských městech, jejichž následkem byly stovky obětí, zaručovaly této válce téměř úplnou národní podporu a Putinovi značnou popularitu a jisté zvolení. (Nevím, kdo nese zodpovědnost za tyto exploze, ale psychologicky znamenaly současnou obdobu požáru říšského sněmu.)

 

Čečenská válka má nyní nové, úctyhodné jméno: „boj proti mezinárodnímu terorismu“. Západní státy jej přijímají (nebo říkají, že ano); také činí teatrální gesta ohledně ochrany lidských práv tím, že předávají Radě Evropy a na jiná fóra nezávazné rezoluce oplakávající zvěrstva v Čečensku. Zdá se však, že čekají na „konečné vyřešení“.

 

Je mi jasné, že používám nebezpečná slova. Ale válka vzala životy více než 100.000 civilistů, ruských vojáků a čečenských bojovníků. Není možné mlčet nad krvavým bombardováním a neustálým vražděním Čečenů, nad internačními lágry, nad mrtvými těly dětí, žen a starých lidí, nad tisíci uprchlíků, kteří pod širou oblohou a ve stanech umírají zimou a hladem. Pokud toto není genocida – co je to potom? Těmito dvěma válkami Rusko ztratilo svoji nově zrozenou demokracii. (Viz. NN 01/2001: „MRÁZ PŘICHÁZÍ Z KREMLU: PPLK. KGB VLADIMÍR PUTIN“).

 

Před čečenskou válkou byla válka afgánská. Byla zahájena Sovětským svazem, který si po stažení svých vojsk z Afgánistánu hrál na mrtvého brouka. Dodnes nebyly uhašeny plameny války, které tam Sovětský svaz rozdmýchal.

Mezitím SSSR zvěčnil svůj podíl na válce do bronzu. Každý, kdo z Ruska a ze zemí bývalého SSSR v této válce bojoval, dostal medaili, na které je vyryto: „Mezinárodnímu bojovníkovi od vděčného afgánského lidu.“ Lež této medaile uráží – spálená země, milion a půl uprchlíků, sto tisíc mrtvých. Vděčnost za co?

 

Nelze tolerovat, kolik lží a podvodů bylo během těchto válek lidem naservírováno. To samé platí o průmyslových a jiných katastrofách (výbuch jaderné elektrárny v Černobylu, zemětřesení v Neftjugansku, ztráta ponorky Kursk). Zároveň neustále posloucháme oficiální lži z denního života Ruska připomínající lži z dob Sovětské svazu během Stalinovy éry i po ní. Pravda může sotva čelit celkovému přívalu tolika lží. Jeden mladík mi řekl k Pražském jaru: „To bylo tehdy, když nás Češi napadli.“

Vyrůstá-li společnost ve lžích, nemůže dospět a převzít zodpovědnost. Setrvává ve stádiu pubertální společnosti se všemi charakteristickými znaky puberty – potřebuje vůdce a jeho imitátory, je agresivní a výbojná, lže i důvěřuje současně. V literatuře tento jev popsal William Golding v knize Lord of the Flies. (Odpověď na otázku, jak z tohoto nekonečného bludného kruhu ven je možno najít v Preambuli politického programu Pravého Bloku, zveřejněné v NN 16/2000 a v NN 01/2001, strana 04).

 

Ti, kteří faleš sovětské společnosti vycítili, instinktivně před nepravdami prchali a realizovali se v určitých profesích. Stali se inženýry, doktory, hudebníky. Když se naskytla možnost, mnoho z nich emigrovalo. Moje matka, zasloužilá členka strany, začala v roce 1933 studovat architekturu. Od teroru ji to však nezachránilo. Zavřeli ji v roce 1937. Připravila projekt na vězeňská kasárna, která pak se spoluvězni z lágru postavila.

 

S pádem totalitního režimu – se smrtí Stalina, projevem Chruščeva a s liberály šedesátých let – nadešla éra disidentů. Mezi nimi byl neúměrný počet fyziků, matematiků, inženýrů a biologů. Téměř žádný historik či filosof. Avšak disidentů byla dohromady jenom hrstka, pár set lidí v zemi, která tehdy zaujímala víc než jednu šestinu planety.

Těžko říct, zda měli nějaký odlišný filosofický názor, ale osvícenost jejich vize se lišila od té, kterou měly miliony ostatních. To jim dodávalo sílu odmítat lži a zachovávalo to jejich úctu k sobě samému, bez čehož nemůže existovat úcta k ostatním a k životu vůbec, a což v konečném důsledku přináší pocit štěstí.

 

Proč jenom tak málo lidí tohle má? Lidé mluví o svědomí. Zdá se však, že svědomí je hlavní existenční hodnotou jen pro velice málo jedinců. Pro většinu je to pouhá chiméra; a jak je z dějin zřejmé, snadno se nechá setřást.

 

Andrej Sacharov ve své předmluvě ke konceptu sovětské ústavy napsal: „Cílem lidí SSSR a jeho vlády je šťastný, smysluplný život, materiální a duševní svoboda, pohoda a mír.“

Neznám cíle dnešní ruské vlády. Ale v průběhu desítek let po Sacharovi se ruští lidé nestali šťastnějšími, přestože on učinil vše co bylo v lidských silách, aby zemi k tomuto cíli nasměroval. Aby i on sám žil důstojným a spokojeným životem.

 

Hannah Arendtová měla to štěstí, že se narodila jako Židovka, což jí v Německu 20. a 30. let pomohlo učinit správná rozhodnutí. Měla štěstí, že byla zamilovaná a že napsala svůj doktorát o Svatém Augustinovi a lásce. Ve své studii o životě židovské intelektuálky Rahel Varnhagenové z 18. století našla paralely ke svému vlastnímu životu a napsala knihu, která má velký význam pro ženy naší doby.

 

 

V roce 1950 měla odvahu napsat o vzájemné podobě dvou krvavých režimů. V té době byla většina intelektuálů na Západě hluchá k jakékoliv zmínce o Stalinově teroru. Arendtová se stejně jako Orfeus, který pro lásku ke své Eurydice vešel do království mrtvých, ponořila do historických a politických materiálů, které vyzařují téměř věčný horor, aby nám jako lekci a varování zanechala svoji knihu Prvopočátky totality.

 

Vezme lidstvo na počátku nového tisíciletí toto varování na zřetel? To je otázka pro současnou dobu. Andrej Sacharov napsal: „Budoucnost může být nádherná, ale nemusela by být také žádná. To už záleží na nás.“

…….

The Sunday Times

(Velká Británie), 18. února 2001

 

Přeložila Hana Catalanová

e-mail:

hana.catalanova@worldonline.cz