Část V.
Proces
Poznámka vydavatele
V této části je zařazena tzv. druhá obžaloba z 6. 9. 1976, kterou je třeba porovnat s první obžalobou (viz část IV.)
Záznam hlavního líčení, který následuje, vypracovali Václav Havel, Věra Jirousová a Jiří Němec a poslali ho jako přílohu dopisu řediteli Čs. televize Janu Zelenkovi. Dopis Janu Zelenkovi je zařazen v části VI. Záznam je autentický dokument, a proto ani v tomto vydání nebyl nijak upraven. Je ovšem třeba uvést, že jeho autoři se během procesu setkali prakticky poprvé se složitou problematikou trestního práva. Své svědectví vydali jako lidé posuzující jednání předsedkyně senátu, přísedících, prokurátora, obžalovaných, obhájců a dalších osob v soudní síni i mimo ni především na základě svých vlastních životních zkušeností a ne na základě podrobné znalosti trestního práva, zvláště pak trestního řádu. Jestliže tedy předsedkyně senátu na obžalované nekřičela, nebrala jim a jejich obhájcům slovo a byla dokonce ochotna kontrolovat námitky, zdálo se těmto pozorovatelům, že její jednání je korektní. I z hlediska trestního řádu lze toto posouzení koncedovat, pokud jde o první jednací den. Z téhož hlediska není však možné se takto vyjádřit o druhém jednacím dnu, kdy např. předsedkyně senátu zamítla návrh obhajoby, aby byli předvoláni (někteří a pak všichni) svědci, kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení (tj. před vyšetřovatelem bezpečnosti). Tím totiž jednoznačně porušila trestní řád a zkrátila tak právo obhajoby. Ještě závažnější porušení trestního řádu spočívá pak v tom, že předsedkyně nechala zaprotokolovat, že výpovědi těchto svědků (tj. těch, kteří nevypovídali osobně před soudem) byly čteny z protokolů, ačkoliv ve skutečnosti k žádnému čtení během hlavního líčení nedošlo. Takové čtení je totiž vázáno na souhlas obžalovaného. Obžalovaný se potom ke čtené výpovědi může vyjádřit a jeho vyjádření musí být zaprotokolováno. Tím předsedkyně senátu opět zkrátila právo obhajoby. Kuriózně působí i vyjádření soudu (v rozsudku) o textech písní: "... působí protispolečensky a svým obsahem jsou převážně vulgární". Kuriózně proto, že žádný text nebyl během hlavního líčení přečten. Tím vším byla mj. porušena zásada ústnosti.
Zdánlivá "korektnost" soudního jednání, slušnost i jistá prudérie, která vedla soud k tomu, že jednak nechtěl od svědka slyšet, která vulgární slova byla na vystoupeních zpívána, jednak hrubé porušování trestního řádu, vedly k tomu, že soud při rozhodování o vině a trestu neměl prakticky jediný důkaz, který by byl při hlavním líčení skutečně proveden, a na jehož základě by mohl obžalované odsoudit pro výtržnost. Soud si samozřejmě (a protiprávně) "posloužil" důkazy z přípravného řízení. Těsně před vynesením rozsudku, který měl být vyhlášen již odpoledne druhého jednacího dne, vznikla i zajímavá politická situace. Hlavní líčení sledovala i tzv. kvalifikovaná veřejnost, tj. kromě nejbližších příbuzných a tří zmíněných osob především zástupci různých složek ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti (včetně nejvyššího soudu) a nejméně jeden pracovník sekretariátu ÚV KSČ. I když je důvodné podezření, že při přerušování hlavního líčení předsedkyně senátu tajně jednala s vyššími stranickými orgány, byl tento kontakt zřejmě nedostatečný a závěr hlavního líčení se zdál přítomným expertům neudržitelný jak právně tak politicky. (Politicky hlavně proto, že na chodbách se shromáždili přední osobnosti kulturního života a socialistické opozice, dále pak zaměstnanci zahraničních tiskových agentur a zástupce Amnesty International.) Proto jednalo odpoledne druhého jednacího dne o případu Plastic People předsednictvo ústředního výboru strany (není se čemu divit, v polovině šedesátých let tento orgán rozhodoval o výši platu pražských kadeřnic). Předsednictvo vydalo potom "doporučení", že líčení má být ještě jednou přerušeno a rozsudek má být vynesen následujícího dne. Rozsudek sám zpracovávali do pozdních večerních hodin vybraní pracovníci justice, mj. nejvyššího soudu. (Předsedkyně senátu byla v lékařském ošetřování, protože se nervově zhroutila.) Dále bylo rozhodnuto zamezit přístupu "veřejnosti" (tedy Václava Havla a Jiřího Němce) do soudní síně v době, kdy bude čten rozsudek. Bylo rozhodnuto i o policejních zastrašovacích akcích proti několika protagonistům případu. Předsedkyně byla ostře kritizována, svůj díl dostal i prokurátor. Jednání předsednictva bylo dosti hektické a vzhledem k charakteru případu poměrně málo utajované, takže o něm věděli prakticky všichni pracovníci sekretariátu ústředního výboru.
Toto vše v zápise o procesu není a tehdy ani být nemohlo.
Část V. je doplněna obhajobou Svatopluka Karáska, kterou vypracoval písemně ve vazbě a kterou nemohl při hlavním líčení uplatnit. Byla sice "zahrnuta" do soudního spisu, ale soud - podle trestního řádu - k ní nesměl přihlížet, protože při hlavním líčení nebyla přednesena ústně.
Poznamenejme ještě, že rozsudek v písemné podobě s značně liší - v odůvodnění - od rozsudku vyhlášeného ústně. Chybí zde např. vyjádření, že soud při rozhodování nepřihlížel k výpovědím deseti svědků, kteří vypovídali k činnosti Svatopluka Karáska v přípravném řízení a jejichž výpovědi byly - jak uvedla v rozporu se skutečností předsedkyně senátu - při hlavním líčení čteny. Tedy: tyto výpovědi čteny nebyly, i když je to zaprotokolováno a čteny být nesměly, neboť obhajoba (což je také zaprotokolováno) vyjádřila nesouhlas. Kdyby tyto výpovědi čteny byly, musel by k nim soud přihlížet, neboť musí přihlížet ke všem důkazům, které jsou během hlavního líčení ústně provedeny. Autoři rozsudku se z těchto dvou vzájemně si odporujících protiprávních aktů předsedkyně vymotali prostě tak, že o celé záležitosti pomlčeli.
Zajímavé je rovněž to, že rozsudek uvádí jméno předsedkyně a jména dvou mužů, - soudců z lidu. V senátě však zasedala kromě předsedkyně jedna žena - soudkyně z lidu a jeden muž. Další muž - soudce z lidu - byl náhradníkem. (Plyne to z toho, že soudkyně z lidu zasáhla do jednání, a to navíc způsobem, který svědčil spíše o jejích sympatiích k obžalovaným.) Výměna soudkyně z lidu za náhradního soudce (která nebyla publikována) byla tedy provedena až v závěrečné fázi při poradě. Důvodem bylo prý to, že soudkyně z lidu odmítala odsuzující rozsudek podepsat; stejně ostatně i původní soudce z lidu. Rozsudek pak byl údajně schválen většinou (dvou) hlasů (proti jednomu), a to hlasů předsedkyně a náhradního soudce.
Tuto část uzavírá fejeton Václava Havla a prohlášení deseti předních čs. právníků.
Okresní prokuratura Praha - západ
Praha 1, Karmelitská 19
Pv 227/76
Okresnímu soudu
Praha - západ
Obžaloba
Okresní prokurátor pro Prahu - západ podává obžalobu na
1) Ivana Jirouse
nar. 23. 9. 1944 v Humpolci, dělníka, trvale bytem Praha 1, Navrátilova č. 11, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
2) Pavla Zajíčka
nar. 15. 4. 1951 v Praze, dělníka, trvale bytem Praha 5, Radotín, ul. Erbenova č. 18, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
3) Svatopluka Karáska
nar. 18. 10. 1942 v Praze, správce depozitáře, trvale bytem Praha 5, Holečkova č. 14, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
4) Vratislava Brabence
nar. 28. 4. 1943. v Praze, dělníka, trvale bytem Praha 9, Horní Počernice, Koněvova čp. 752, t.č. ve vazbě okresního prokurátora pro Prahu - západ,
že
organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů; přitom v řadě případů uvedli v omyl funkcionáře společenských organizací a orgány lidosprávy předstíráním, že se jedná o kulturní akce, popř. oslavy rodinných událostí, a to takto:
1) Ivan Jirous dne 19. 6. 1971 v Ledči nad Sázavou, 31. 7. 1972 v Písku, 24. 6. 1972 ve Zruči nad Sázavou, 1. 9. 1974 v Postupicích, 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku, 13. 12. 1975 v Přešticích, 21. 2. 1976 v Bojanovicích, vystoupení organizačně zajišťoval a vlastními texty uváděl,
2) Pavel Zajíček dne 1. 12. 1973 ve Veleni, 1. 9. 1974 v Postupicích, v měsíci lednu 1975 v Mokropsech a 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku na vystoupení hrál a zpíval texty závadného obsahu a ve Veleni program uváděl,
3) Svatopluk Karásek dne 1. 9. 1974 v Postupicích, 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku, 13. 12. 1975 v Přešticích, 21. 2. 1976 v Bojanovicích, hrál a zpíval písně, jejichž texty byly závadného obsahu, které si sám skládal,
4) Vratislav Brabenec dne 29. 6. 1972 v Praze 4, 8. 7. 1973 a 7. 10. 1973 v Klukovicích, 1. 12. 1973 ve Veleni, 1. 9. 1974 v Postupicích a 21. 2. 1976 v Bojanovicích, vystupoval jako hudebník a hrál písně, jejichž texty byly závadného obsahu, přičemž mu jejich obsah byl znám,
tedy
všichni obvinění se dopustili veřejné hrubé neslušnosti a činy spáchali jako členové organizované skupiny.
Tím spáchali
všichni obvinění trestný čin výtržnictví podle ő 9 odst. 2 k ő 202 odst. 1,2 tr. z.
Navrhuji:
1) u hlavního líčení slyšeti jako svědky D. Brožovou č. 1.18, Z. Houdkovou č. 1.279, J. Benáka č. 1.209, J. Dlouhého č. 1.229, M. Schauera č. 1.464, M. Hamršmída č. 1.248, B. Kuklovou č. 1.347, J. Budila č. 1.223, J. Hodka č. 1.274, I. Pešáka č. 1.421, J. Kotka č. 1.327, M. Kocourka č. 1.3166, M. Plhoně č. 1.426, A. Kosíka č. 1.324, D. Němcovou č. 1.395.
2) čísti ostatní svědecké výpovědi za podmínek dle ő 221/1 tr. ř.
3) konstatovat fotodokumentaci, texty písní, zprávu o tzv. "Třetím hudebním obrození", magnetofonové záznamy,
4) zprávy a informace,
5) čísti osobní výkazy obviněných
Odůvodnění:
V ČSR v dřívějších letech existovaly hudební skupiny, jejichž programy v oblasti zábavné hudby neměly dostatečnou ideovou a uměleckou úroveň a které negativně působily na životní styl, zejména mladé generace. Těmto skupinám kvalifikace k veřejnému vystupování udělena nebyla, příp. jim byla odňata, jestliže ji měly.
Tak tomu bylo u hudební skupiny "Plastic People Universe", která byla evidována u Pražského kulturního střediska pouze do 30. 12. 1970. Do této doby jim také toto kulturní středisko bylo oprávněno zprostředkovávat smlouvy k vystupování před veřejností.
Obviněný Zajíček společně s dalšími založil hudební skupinu v roce 1973 "DG 307". Tato hudební skupina jakoukoliv veřejnou činnost nikdy povolenu neměla.
Dne 20. a 22. 10. 1975 obě tyto hudební skupiny předložily Pražskému kulturnímu středisku přihlášku ke kvalifikačním přehrávkám lidových hudebníků, aby legalizovaly svá neoprávněná vystupování. Dne 11. 11. 1975 komise Pražského kulturního střediska oběma skupinám kvalifikaci neudělila.
Bez povolení a souhlasu příslušných orgánů jako tzv. "sólový hudebník" vystupoval obviněný S. Karásek.
Zprostředkovatel a organizátor veřejných vystoupení obou hudebních skupin a obviněného Karáska byl obviněný I. Jirous, který byl zároveň konferenciérem.
Repertoár hudebních skupin obsahoval zejména písně, jejichž texty skládal obviněný Zajíček. Texty písní obsahovaly převážně vulgární výrazy příčící se socialistické morálce. Jako např. texty písní Zácpa, Apokalyptický pták, Podivný mandarin, Traktory, Utopenec, Nářek dosud nenarozených dětí, Hrůzy, Píseň brance, Kombajnéři atd. Písně samé i jejich obsah a způsob vystoupení hudebníků a zpěváků vyjadřovaly negativní a protispolečenské rysy, hrubou vulgárnost s protisocialistickým působením.
Ze zjištěných veřejných vystoupení organizovaných obviněným Jirousem bylo
dne 19. 6. 1971 vystoupení v Ledči nad Sázavou v hotelu Koželužna před více než 100 mladými lidmi pod záminkou kulturního vystoupení pro tamní SSM. Vystoupení obviněného Jirouse i hudební skupiny bylo negativně hodnoceno orgány lidosprávy se závěrem, že další podobné akce nebudou již napříště povoleny.
Další vystoupení uskutečnil a zorganizoval obviněný Jirous dne 31. 3. 1972 v Písku v ZK n.p. Jitex na maturitním plese Střední průmyslové školy strojnické. Vystoupení skupiny asi po 10 minutách vyvolalo u návštěvníků takovou nevůli, že pořadatelé skupinu ze sálu vykázali. Vystoupení bylo negativně hodnoceno studenty, profesorským sborem a přítomnými funkcionáři MěNV.
Na taneční zábavě před několika sty lidmi pořádané ZO SSM n.p. Sázavan ve Zruči nad Sázavou 24. 6. 1972 obviněný Jirous opět zorganizoval vystoupení hudební skupiny pod záminkou, že jde o kulturní program. I toto vystoupení bylo návštěvníky všeobecně kritizováno a ve společenských organizacích a místním tisku negativně hodnoceno.
Dne 29. 6. 1972 asi před 200 lidmi v Praze 4 v ZK ČKD Polovodiče obviněný Jirous pod záminkou kulturního vystoupení hudební skupiny zorganizoval program pro tamní ZO SSM. Rovněž i toto vystoupení bylo jak pracovníky tohoto n.p., tak společenskými organizacemi hodnoceno negativně.
S hudební skupinou zde vystoupil i obviněný Brabenec
Dne 1. 12. 1973 v sále místní jednoty ve Veleni se uskutečnilo další vystoupení hudebních skupin za přítomnosti více než 300 osob. V tomto případě vystoupil jako konferenciér obviněný Zajíček. Jeho vystupování a výroky, zejména pro vulgárnost vzbuzovalo pohoršení. Jako hudebník zde spolu s dalšími aktivně vystoupil i obviněný Brabenec. Program byl diváky odsuzována a zabývaly se jím jak společenské organizace, tak orgány lidosprávy.
Jak se shora uvedeného vyplynuje, obviněný Jirous s organizováním vystoupení hudební skupiny neměl úspěch. Společenské organizace poznaly obsahovou náplň hudebních programů, které byly vesměs pro vulgárnost odsuzovány. Proto obviněný Jirous přišel na myšlenku hudební vystupování obou skupin organizovat pod záminkou oslavy různých příležitostí členů orchestru příp. osob dalších.
Dne 1. 9. 1974 obviněný Jirous uspořádal takovéto vystoupení v Postupicích, kde najal místní kinosál. Vystoupení se zúčastnili kromě dalších i obviněný Brabenec a Zajíček. Přítomno bylo více jak 200 osob. Hrány zde byly písně a texty obsahující vulgární výrazy. Kromě hudebních skupin zde vystoupil i obviněný Karásek jako sólový zpěvák. Zpíval zde svůj repertoár písní obdobného charakteru jako např. Řekni to ďáblovi, Je pozdě, Sodoma Gomora atd. Obviněný Jirous zde vystoupil jako konferenciér, přičemž společně s obviněným Brabencem do mikrofonu používal neslušných výrazů. Vystoupení bylo snímáno kamerou svědky Schauerem a Dlouhým, kteří však v polovině produkce sál opustili proto, poněvadž zjistili, že se jedná o vystoupení odsouzeníhodné a obávali se zákroku VB.
Na den 21. 6. 1975 obviněný Jirous zorganizoval v sále restaurace v Kostelci u Křížku vystoupení hudebních skupin pod záminkou oslavy svatby M. Hlavsy. Tehdy funkcionáře národního výboru obviněný Jirous uvedl v omyl, a proto povolili prodloužení uzavírací doby. Vystoupení uváděl obviněný Jirous. Obviněný Zajíček se tohoto programu zúčastnil jako vedoucí skupiny "DG 307", která přednesla písně svého repertoáru, jejichž texty byly výše uvedeného zaměření. Samostatně zde vystoupil se svými písněmi i obviněný Karásek. Programu se zúčastnilo asi 300 posluchačů.
Dne 13. 12. 1976 obviněný Jirous zorganizoval prostřednictvím K. Havelky v klubu SSM v Přešticích tzv. "kulturní akci". V programu vystupoval obviněný Jirous s přednáškou označenou jako "Zpráva o třetím hudebním obrození". Přednáška svým obsahem vychvaluj vulgárnost textů písní hudebních skupin. Byla doprovázena filmovými záběry a nahrávkami. V závěru vystoupil obviněný Karásek a zpíval písně svého repertoáru. Z výpovědí svědků je zřejmé, že jak přednáška, tak hudba a zejména sólové vystoupení obviněného Karáska zanechalo u návštěvníků, kterých bylo více jak 70, velmi nepříznivý dojem. V organizaci SSM v Přešticích bylo pak učiněno opatření, aby k podobným akcím v budoucnu nemohlo docházet.
Dne 21. 2. 1976 obviněný Jirous pod záminkou oslavy své svatby zorganizoval vystoupení hudebních skupin v sále restaurace v Bojanovicích, když předtím na funkcionářích národního výboru vylákal povolení k prodloužení uzavírací doby. Vystoupení se zúčastnilo více jak 300 osob. Na této hudební produkci jako hudebník vystoupil aktivně obviněný Brabenec a obviněný Karásek, který zpíval jako sólový zpěvák své skladby, přičemž se doprovázel sám hrou na kytaru. Texty písní obsahují vulgární výrazy a obviněný Karásek sám písně uváděl neslušným způsobem, který vysvětloval trémou před obecenstvem.
Obviněný Zajíček se zúčastnil jako aktivní hudebník, zpěvák a v jednom případě i konferenciér na shora uváděných akcích. Rovněž se takto zúčastnil i vystoupení dne 1. 9. 1974 v Postupicích, dne 21. 6. 1975 v Kostelci u Křížku a koncem ledna 1975 tzv. oslavy svatby manželů Kukalových v Mokropsech. Obviněný Brabenec se aktivně jako hudebník zúčastnil vystoupení ve dnech 8. 7. a 7. 10. v Klukovicích, jež vyvolala rovněž veřejné pohoršení.
Všichni obvinění aktivní účast na nepovolených hudebních akcích doznávají. Obvinění Zajíček a Karásek také doznávají, že vulgární texty písní skládali a zpívali. Všichni obvinění se hájí tím, že podle jejich názoru nebyly texty závadné. Pokud bylo použito "silnějších výrazů", nebylo to nic neobvyklého, protože ve sdělovacích prostředcích, divadelních hrát a časopisech se podobných slov rovněž používá. Tato obhajoba neobstojí. Lze sice přijmout názor, že i v divadelních, či jiných představeních se vyskytne výraz, který obvykle není považován za slušný, ale v textu skladeb programu obviněných vulgární výroky tvořily v podstatě jádro celého programu. Texty obsahovaly hrubou vulgárnost s protisocialistickým a protispolečenským působením většinou exponující nihilismus, dekadenci a klerikalismus. Tato skutečnost vedla k tomu, že mezi posluchači došlo k rozhořčení nad úrovní vystoupení a zabývaly se jím i orgány lidosprávy a společenských organizací.
Jednání všech obviněných naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví dle ő 202, odst. 1,2 tr. z., poněvadž obvinění veřejně a opětovně se dopouštěli hrubé neslušnosti uváděním textů písní, jejichž obsah je naprosto neslučitelný s právními a společenskými zásadami. Přitom je nerozhodné, že někteří obvinění závadná slova pronášeli a někteří ve spolupráci se zpěváky zajišťovali hudební doprovod. Subjektivně si obvinění závažnosti svého jednání byli vědomi.
Poněvadž se jednalo o vystoupení připravovaná a plánovitě zajišťovaná, je dána i kvalifikace podle ő 202, odst. 2, tr. z.
Obviněný Jirous pochází z úřednické rodiny. Po absolvování studia na filosofické fakultě UK pracoval jako externí redaktor časopisu Výtvarná práce do roku 1971, kdy došlo k jeho zákazu. V současné době pracuje jako stavební dělník družstva Technosport - pracoviště Malšice. V místě bydliště proti jeho osobě nebyly zjištěny závady a na pracovišti je hodnocen v podstatě kladně. Soudně trestán byl pro tr. činy výtržnictví a hanobení rasy, národa a přesvědčení podle ő 202/1, 198 a, b tr. z. rozsudkem OS Praha 2 4 T 103/73 dne 6. 11: 1973 k trestu odnětí svobody na 10 měsíců. Trestných činů se dopustil tím, že spolu s dalšími osobami v podnapilém stavu urážel ruský národ a příslušníky KSČ.
Obviněný Pavel Zajíček pochází z dělnické rodiny. Po absolvování průmyslové školy krátce studoval na ČVUT. Poté pracoval manuelně a v současné době pracuje jako dělník Lesního závodu Česká Lípa - polesí Mařenice. V místě bydliště a na pracovišti je hodnocen kladně. Soudně trestán dosud nebyl.
Obviněný Svatopluk Karásek pochází z dělnické rodiny. Po absolvování SZŠ studoval na bohoslovecké fakultě v Praze. Původně byl zaměstnán jako duchovní, od 16. 3. pracuje jako správce depozitáře Státní knihovny - pracoviště státní zámek Houska, okres Česká Lípa. V bydlišti i na pracovišti je hodnocen kladně. Soudně trestán dosud nebyl.
Obviněný Vratislav Brabenec pochází z dělnické rodiny. Po absolvování 4leté zahradnické školy studoval na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze. Nyní pracuje jako dělník Výrobního družstva Technosport - pracoviště Malešice. V místě bydliště a na pracovišti je hodnocen kladně. Soudně trestán byl pro trestné činy výtržnictví a útoku na veřejného činitele podle ő 202/1, 155/1b tr. z. rozsudkem OS Praha 1 ze dne 4. 11. 1963, č.j. 4 T 169/63 a odsouzen k 8 měsícům OS PO 2 roky. Osvědčil se dne 17. 3. 1976.
Nebezpečnost jednání obviněných pro společnost je zvyšována nejen tím, že se jednalo o činnost prováděnou soustavně a že v ní bylo pokračováno po delší dobu ve velkém rozsahu, nýbrž i tím, že byla zaměřena v prvé řadě na mladé lidi, jejichž morální vývoj mohl být tímto způsobem nepříznivě narušen.
Praha dne 6. září 1976
Okresní prokurátor
JUDr. Jan Kovařík v. r.
kulaté razítko
Okresní prokuratura pro
Prahu - západ
Hlavní líčení s Ivanem Jirousem, Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem začalo 21. 9. 1976 v 8.30 před senátem okresního soudu pro Prahu - západ v Karmelitské ulici v Praze na Malé Straně za předsednictví soudkyně Vinčarové. V soudní budově se shromáždilo asi 150 přátel a příznivců obžalovaných a dalších osobností politického a kulturního života, mezi nimiž byl i bývalý člen předsednictva ÚV KSČ Dr. František Kriegel, bývalá poslankyně Dr. Gertruda Sekaninová - Čakrtová a někteří spisovatelé a literární a hudební kritici. Soudní budova byla střežena několika desítkami příslušníků VB, z nichž někteří měli s sebou psy, a několika policejními vozy. Okolní domy byly prohledávány a v soudní budově bylo velké množství příslušníků StB. Některé z přicházejících a odcházejících osob byly legitimovány příslušníky VB, ale všem - byť někdy s průtahy - byl posléze vstup do budovy umožněn. Líčení bylo oficiálně prohlášeno za veřejné a řadě osob, které se den před líčením dotazovaly, zda nebude ke vstupu potřeba zvláštních vstupenek, bylo řečeno, že nikoli. Přesto bylo těsně před počátkem líčení oznámeno, že přístup mají pouze osoby se vstupenkami a osm přímých rodinných příslušníků obžalovaných. Poté se skutečně dostavilo asi třicet osob, vesměs příslušníků StB, které se vykázaly vstupenkami a zaplnily soudní síň. Přímí příbuzní byli též vpuštěni, když se nejprve legitimovaly a byli zapsáni. Shromáždění lidé byli několikrát vyzváni, aby opustili soudní prostory, ale posléze jim bylo dovoleno v chodbách a na schodištích postávat; opustit tyto prostory museli jen ve chvíli, kdy ozbrojené eskorty provázely spoutané obžalované na toaletu. Většina shromážděných setrvala v budově soudu až do přerušení líčení po 16. hodině. Spolu se všemi ostatními shromážděnými byli z účasti na líčení vyloučeni též zástupci tisku a zástupci Amnesty International; později byla do soudní síně vpuštěna pouze šéfredaktorka časopisu Mladý svět.
Okamžitě po zahájení líčení vznesli všichni obhájci zásadní námitku z hlediska procesního práva, týkající se současného stavu spisu. Původní obžaloba, zformulovaná okresním prokurátorem Kovaříkem, po mnoha měsíčním vězení původně šestnácti obviněných, byla 2. 9. tímtéž prokurátorem vzata zpět s odůvodněním, že je třeba upřesnit některé skutky, pro které jsou obvinění stíháni, a posoudit míru zavinění jednotlivých obžalovaných. Doslova se zde píše: "Vzhledem k většímu počtu pachatelů a skutků, které jsou předmětem trestního stíhání, bylo možno dosud toto doplnění provést pouze u obviněných, kteří byli ponecháni soudem ve vazbě." Těmi jsou právě čtyři dnes souzení obžalovaní, ostatní obvinění, stíhaní na svobodě, byli ze společného řízení vyloučeni. Obhájci poukazovali na to, že spis má nyní jiný rozsah, je jinak stránkován a že je tedy za daného stavu ohrožena funkce obhajoby. Obhájci totiž nebyli vyzváni k seznámení s konečnou verzí spisu a ani obžalovaným nebylo toto seznámení umožněno. Prokurátor namítl, že ze spisu bylo pouze něco vyjmuto, další nové úkony že nebyly provedeny. Předsedkyně senátu přerušila líčení a senát se odebral k poradě. V rámci tohoto přerušení předsedkyně mluvila také s dalšími osobami, které soudní zřízenec charakterizoval jako pány z ministerstva. Pak byl oznámen výsledek porady: námitce obhajoby se nevyhovuje, argumentace byla totožná jako u prokurátora. Oproti předchozí verzi se nyní omezuje žaloba (kterou prokurátor na tomto místě přečetl) na žalování ő 202, odst. 1,2 tr. zákona, tedy na organizované výtržnictví. V hudebních projevech a působení obžalovaných se prý zračila hrubá neúcta ke společnosti s protisocialistickým působením, negativní vliv na životní styl mládeže. Doslovně bylo řečeno: "Vulgární výroky tvořily v podstatě jádro celého programu. Texty obsahovaly hrubou vulgárnost s protisocialistickým a protispolečenským působením, většinou exponující nihilismus, dekadenci a klerikalismus".
První byl vyslechnut obžalovaný Ivan Jirous. Ohradil se proti tomu, že je mu sumárně přičítána organizace všech žalovaných vystoupení, celá řada jich byla organizována místními mládežnickými skupinami, které si vystoupení přály. Když programy uváděl, popř. konferoval, nepoužíval žádných vulgárních výroků. Šlo ostatně v posledních letech o vystoupení soukromá (svatební oslavy), přesto však náležitě hlášená a zajištěná pozvánkami pro přátele. Pokud obsahovaly výrazy tak zvané vulgární, bylo jich použito v kontextu, který nedovoloval pohoršení. Pokud v nich byla kritizována společnost, pak pouze společnost konzumní, kterou účinkující neztotožňovali se společností socialistickou. Že se někomu takový umělecký projev nelíbí, nezakládá skutkovou podstatu trestného činu. Odmítá formulace o nihilismu, dekadenci a klerikalismu, který přece není totožný s náboženským cítěním vůbec. Setkal se s tím, že někteří pracovníci společenských organizací a veřejných orgánů, kteří zmíněná vystoupení hodnotili negativně, tak činili prostě proto, že jejich účastníci nosí dlouhé vlasy. Necítí se proto vinen. Na otázky prokurátora Ivan Jirous upřesnil: osobně zajišťoval, aby se programu nezúčastnil někdo cizí, ale místnosti nebyly zcela uzavřeny, aby nebyl vzbuzován dojem, že se v nich děje něco nepřístojného. Představení probíhala v klidu. Režie představení (nájem sálu, odvoz aparatury atd.) byla hrazena dobrovolnými příspěvky účastníků, nešlo o komerční záležitost. Přátelé přispěli částkou podle vlastní úvahy. K otázkám obhajoby sděluje: například ve Zruči nad Sázavou, kde nebývá ukázněné publikum, místní samospráva ocenila, že obecenstvo se řídilo jeho pokyny. Podrobně rozebral skladbu skupiny DG 307, nazvanou "Utopenec". Jde o fónickou poezii, při níž slovo rozložené na slabiky slouží jako stavební materiál k výslednému celkovému dojmu. Bez přihlédnutí k tomuto aspektu nelze textu rozumět, neboť jednotlivá slova nelze v akustickém vjemu co do smyslu rozlišit. V celé své výpovědi upozorňoval Jirous na řadu věcných chyb a nepřesností v obžalobě: obžalovaný Karásek vystoupil v Postupicích se třemi písněmi, které neobsahovaly žádná vulgární slova; v Přešticích zpíval až po ukončení programu skupince čekající na vlak; v Kostelci u Křížku vůbec nevystoupil; obžalovaný Brabenec nevystupoval v Krči atd. atd.
Jako další obžalovaný byl vyslechnut Pavel Zajíček. Necítí se vinen. V některých svých skladbách užil takzvaných vulgárních výrazů, ale učinil tak funkčně. Tato slova byla pro něj nenahraditelná, ale ne jako terče, které by měly upoutat pozornost, ale protože se skrze ně dostával do hlubších poloh svého myšlení. Jeho básnicko-hudební tvorba je výrazem jeho života, jde mu o jeho jednotu. Nikdy se nesetkal s někým, koho by jeho texty pohoršovaly. Vystoupení neorganizoval. S vulgárními výrazy, které by se vyskytovaly v textech jiných účinkujících, se nesetkal. Pouze Svatopluk Karásek uvedl své vystoupení v Bojanovicích silnějším výrazem. Ve vazbě přečetl několik desítek knih, v řadě z nich našel mnoho velice ostrých replik. Před soudem pak přečetl čtyři citáty z knihy "Dva dopisy Pospischilovy" od německého autora H. Lutherhanda, která u nás vyšla v roce 1973. Obdobné výrazy obsahuje i kniha Jana Otčenáška "Kulhavý Orfeus". Domnívá se, že skupina DG 307 se snaží pronikat do toho, co člověka reálně obklopuje, že má lidem co říci a nechce je pohoršovat. Prokurátor na to zdůraznil, že ovšem to, co se líbí obžalovanému, nemusí se líbit ostatním. Žije přece ve společnosti... Co mělo například lidem říci, když ve Veleni veřejně recitoval: "Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu?" Pavel Zajíček odpověděl, že šlo o reprodukci jeho vlastního snu, který se mu právě takto zdál. Vzápětí se ho prokurátor zeptal, kolikrát se psychiatricky léčil. Zajíček: psychiatricky se léčil třikrát, žádal o umožnění návštěvy psychiatra také ve vězení, byla mu povolena jen jednou, a to před pěti měsíci. Jeho další žádosti byly bezvýsledné, musil se proto z několika těžkých depresí dostat sám. Co taková situace pro něho znamenala, lze snad pochopit z toho, že při prvních výsleších byl v takovém stavu, kdy mu splývaly pojmy navzájem. Před vzetím do vazby chodil na pravidelné ambulantní psychiatrické kontroly. Na žádost prokurátora Pavel Zajíček dále upřesňuje: v žádném případě svými texty neútočím proti společnosti, obracím se k veškerému světu - v tomto smyslu považuji svou básnickou tvorbu za vztahující se k celému kosmu. Vulgarismy v ní mají funkci oživení. Je to životný jazyk, lidé jej používají běžně, nelze je tedy přehlížet. Proto jsem jich jednotlivě užil asi v polovině svých básnických textů. Ovšem většina těchto textů byla určena k zhudebnění a jejich význam nelze odtrhovat od souvislosti s hudbou.
Výslech obžalovaného Svatopluka Karáska byl uveden žádostí advokáta, aby se senát a prokurátor seznámili s šestistránkovým vyjádřením Karáska ke všem jeho písním. Text byl jimi převzat, ale zároveň bylo poukázáno předsedkyní na časové omezení, jež nedovoluje se jím zabývat. S. Karásek zdůraznil, že se necítí být vinen. Jen ve dvou jeho písních se objevují - vždy jen jednou - běžné, lidové výrazy jako "v prdeli" a "sráč", což nejsou hrubě neslušná slova. Za celé své působení jen jednou, totiž v Bojanovicích uvedl své vystoupení ne zcela vhodným způsobem. Bylo to ale dáno uvolněnou atmosférou soukromé svatební oslavy. V Postupicích v r. 1974, kdy se poprvé setkal s ostatními obžalovanými, zpíval ty své tři písně, které uvedl na Portě, pořádané Pražským kulturním střediskem v Malostranské besedě v Praze. Skládá transpozice spirituálů, které rozhodně nevyjadřují nihilismus, dekadenci a klerikalismus, ale jejich pravý opak - totiž víru a naději, postoj směřující k otevřenosti lidského života. Jejich působení na mladé lidi považuje za morálně pozitivní. V 65 skladbách, které obžalovaní hráli, je asi 9 vulgárních výrazů - "naše texty se tedy těmito výrazy rozhodně nehemží". Klerikalismus usiluje o společnost, kde vládne církev... S. Karásek: "Nikdy jsem nebyl pro církev vládnoucí". "Jako věřící člověk jsem skládal a zpíval písně, ve kterých je přítomna moje víra." Vycházejí z biblického prostoru. Neřeší politické situace, ale situace lidské. "Pokud socialistická společnost hájí svobodu vyznání, nejsou moje písně protispolečenské. Proto jsem přesvědčen, že tvrzení prokuratury nemůže před soudem obstát." Na dotaz obhajoby, zda se cítil inspirován také spirituály, jaké zpíval Paul Robeson, odpověděl kladně. - Snažil se pro tento projev najít adekvátní výraz v české řeči, zachovat drsnost a lidovost černošského zpěvu.
Z výslechu Vratislava Brabence vyplynulo, že se účastnil jen několika vystoupení, a to jako saxofonista. Hraje 19 let, z toho 6 let byl profesionálem. Necítí se vinen. Poznal ze zkušenosti mnoho různých vystoupení, může proto říci, že žalované produkce neměly charakter výtržností. Kritické názory na tvorbu žalovaných skupin občas slyšel, ale šlo o odlišné estetické názory na hudební styl, nikoli o pohoršení. Texty žalovaných skupin by označil jako městský folklór nebo naivní poezii... Na Plastic People ho přitahovalo, že mohl hrát improvizovaně, bez omezení. Klerikální názory nikdo ve skupině neprojevoval. Sám studoval do r. 1969 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, ale názorově se s ní rozešel a od té doby s ní neměl styky. Zajímá se o hudbu, zahradní architekturu (to je i jeho povolání), botaniku, dendrologii a literaturu. Pokud by měli povolení, soudí, že by ve skupině hráli hudbu stejného směru, hudbu nezkomercionalizovanou, usilovali by o vytvoření a vypracování osobitého výrazu. Prokurátor klade otázku, jak probíhaly kvalifikační zkoušky pořádané Pražským kulturním střediskem, k nimž se zkoušky pořádané Plastic People svého času přihlásila. Zkoušky proběhly v r. 1973, skupina vystoupila se zhudebněnou básní Růže a mrtví od známého českého umělce Jiřího Koláře a s jednou skladbou instrumentální. V komisi byli tehdy významní hudebníci a hudební kritikové. Ti pak skupině řekli, že kvalifikační zkoušky složila a dostali druhou kvalifikaci. Ovšem asi za čtrnáct dní dostala skupina cyklostilovaný dopis, kde se jí sděluje záporný výsledek zkoušek s povšechným odůvodněním, že způsob hudby skupiny není společensky žádoucí a vylučuje zprostředkování Pražským kulturním střediskem. Ivan Jirous: "Ptal jsem se na podrobnosti telefonicky ředitele PKS. Bylo mi řečeno, že naše hudba je morbidní. Položil jsem otázku, zda v našem státě existuje nějaká jiná agentura, u níž bychom se mohli přihlásit. Dostal jsem zápornou odpověď. Tehdy jsem se rozhodl, že budeme hrát pro sebe a své přátele, kterým se tato hudba líbí." V roce 1975 se skupiny Plastic People a DG 307 přihlásily k přehrávkám amatérských lidových hudebníků. Jak konstatovala předsedkyně senátu, oficiální hodnocení, založené ve spisech, bylo zcela negativní. Na rozdíl od tohoto hodnocení není o průběhu zkoušek z roku 1973 ve spisech zmínky.
Jako první ze svědků byla předvolána dívka z Bojanovic, Dana Brožová, které v oslavě svatby Ivana Jirouse bylo právě 15 a půl roku. Velmi rozpačitě svědčila, že do sálu, kde probíhala soukromá oslava se šla podívat ze zvědavosti a připadalo jí to tam velmi neobvyklé. Slyšela jedno neslušné slovo v jedné písničce, a s kamarády, kteří tam dovnitř do sálu potom také nakrátko vnikli, se potom domlouvali v tom smyslu, že by "to tam (ta zábava) nemělo být". Pohoršena však nebyla, pouze prohlásila, (na dotaz obhajoby), co na ni působilo nepříznivým dojmem, že to byla zvláště neobvyklost takového programu.
Další svědkyně, rovněž místní dívka z Bojanovic, právě tak stará, vypověděla, že se šla na soukromou oslavu podívat, neboť jí nikdo nebránil vstoupit do sálu. Hudba a písně, ve kterých slyšela vulgární výrazy, na ni působily nepříznivě. Na otázku přísedících a obhajoby, proč tedy setrvávala plných pět hodin (od 6 hod. večer do 11 hod. večer) na programu oslavy, kam nebyla nikým zvána, a když se jí tam vůbec nelíbilo, odpověděla, že je zvyklá chodit tam každou sobotu večer a neměla co dělat. Rovněž řekla, že nepříznivě na ni působilo všechno, všechno, co tam viděla i slyšela, že však hudbě nerozuměla a textům jen někdy, pokud byly české. Na dotaz obžalovaného Jirouse, odkdy byla na programu přítomna, však vyplynulo, že byla účastna té části večera, kde byly pouze české texty, zřejmě tedy nevěnovala hudbě a pořadu tu pozornost, když ani nepostřehla, že texty nejsou anglické. Otázka obhájce dr. Motejla, zda už svědkyně slyšela někdy neslušná slova, tam pronesená, nebo to bylo prvně při této příležitosti, byla na návrh prokurátora zamítnuta jako sugestivní, s tím, že nemá být uváděna do rozpaků slušná dívka, tím, že by z ní byly tahány neslušné výrazy. Dále svědkyně uvedla, že mimo texty písní žádná jiná sprostá slova v doprovodných a uvádějících projevech neslyšela.
Další předvolaný svědek Benát, výčepní na svatební oslavě v Postupicích, člen místní tělovýchovné organizace, vypověděl, že byl u nich najmut sál nevěstou Kuthanovou na oslavu svatby den po svatebním obřadu. Řekl, že vlastní zábavě a hudbě nevěnoval žádnou pozornost, neboť téhle hudbě nerozumí. Na dotaz obhajoby, co se mu na průběhu svatby nelíbilo, odpověděl, že hudebníci nezpívali lidovky, jaké mu byly známé. K dotazu obžalovaného Karáska, jak na něho působila celková atmosféra programu, řekl, že chování všech účastníků bylo ukázněné a slušné, nicméně se v Sokolu rozhodli nepovolovat příště podobné oslavy svateb, aby neměli oplétačky.
Svědek Josef Dlouhý, zaměstnaný v Čs. televizi, jehož výpověď se rovněž týkala oslavy v Postupicích, přijel na oslavu svatby, aby zde natočil televizní film, který chtěl uplatnit při přijímacích zkouškách na FAMU. Tento film i se zvukovým záznamem byl na místě natočen a byl dán k dispozici obžalobě. K dotazu obžalovaného Pavla Zajíčka, proč byly do filmu zařazeny i dvě písně skupiny DG 307, jestliže byl svědek pohoršen vyzněním tvorby této skupiny (jak je uvedeno ve spisech), svědek odpověděl, že nebyl pohoršen vystoupením skupiny DG 307 a v tomto smyslu opravuje svoji první výpověď, že byl pouze zaskočen skutečností, že shledal tento program nevhodný pro svůj účel, tj. k natočení filmu pro přijímací řízení na FAMU. Pokud by tento film byl třeba natáčen jako sociologický dokument, neměl proti hudebnímu projevu skupin ve filmu námitky. Dále prohlásil na dotaz obhajoby, že jsou mu známa umělecká díla, v nichž jsou podobné vulgární výrazy použity. Svoji svědeckou výpověď opravit a zpřesnil v tom smyslu, že oslavu opustil z technických důvodů, nikoli tedy proto, že by se byl bál zákroku VB, ani proto, že byl pohoršen, ale z toho důvodu, že bylo třeba zavčas vrátit vypůjčené televizní zařízení včetně vozů.
Předvolaný svědek Josef Marhold, psychiatr, vypovídal k vystoupením v Kostelci u Křížku a v Bojanovicích. Obdržel pozvání na svatbu a oslavu a rád se zúčastnil, neboť ho zajímá hudba, třebaže na tento typ hudby se neorientuje, má sympatie spíš k jazzu. Rovněž je veden zájmem profesionálním, jakým způsobem reagují mladí lidé na produkci, o níž lze říci, že její rytmický styl je drsnější. Na dotaz prokurátora, jak na něho působilo vystoupení v Bojanovicích, odpověděl, že se nemůže vyjádřit k profesionální stránce hudby, pokud jde o technickou kvalitu reprodukce, nebyla podle jeho mínění nejlepší (tj. možnosti aparatury) a celková atmosféra byla nezvyklá. Pokud jde o vulgární výrazy, svědek soudí, že je snad oproti běžným hudebním textům jejich použití nezvyklé, ale že v tomto smyslu drsné rockové hudby je lze považovat za funkční. K otázce obhajoby, co si myslí o účinku této hudby (co do rytmu a intenzity zvuku) na publikum, řekl, že mladí lidé, tam přítomni, byli velmi zaujati hudebním projevem, pozorně naslouchali a chovali se ukázněně, třebaže tento typ hudby jak známo uvolňuje spontánní reakce posluchačů. Na otázku obhájce JUDr. Štěpánka zda podobné vulgarismy považuje za běžné, odpověděl, že jsou běžně používány v hovorové řeči, zná je ze života a nebyl jimi nikterak pohoršen. Dá se říci, že celkovou atmosférou vystoupení byl potěšen, neboť je mu sympatické, pokud mladí lidé projevují tak intenzivně zájem o hudbu, zdá se mu to lepší, než když postrádají vlastní osobité zájmy a končí v oblasti povolání, tj. na psychiatrické klinice.
Další svědek Jiří Hodek z Černolic, člen požární ochrany, vypověděl k vystoupení v Klukovicích v roce 1973, že byl mimo sál, průběh vystoupení nesledoval. Přístup byl pouze na vstupenky a nikoli volný, jak bylo prováděno vyplácení skupin neví, nebylo to v jeho kompetenci.
Svědek Jiří Kotek ze Zruče nad Sázavou pohovořil o vystoupení skupiny Plastic People ve Zruči n. S. v roce 1972, jako člen místní ZO SSM, která byla pořadatelem vystoupení. Podle jeho výpovědi se to někomu líbilo, někomu nelíbilo, na místě nebyl nikdo pohoršen, když o tom později na schůzi hovořili, ozvaly se kritické hlasy, aby se podobně hrající skupina už příště nezvala do Zruče. Na otázku obhajoby, co na ně působilo nepříznivě, řekl, že byl šokován hlavně oblečením hudebníků (byly to kostýmy). Skupina v té době hrála pouze převzaté skladby s anglickými texty. Ničím jiným šokován nebyl, celá zábava proběhla slušně, publikum se chovalo ukázněně a žádné konflikty s pořadateli nevznikly. Na otázku obhajoby, čím by tedy doložil nepříznivý dojem, který v nich vystoupení skupiny Plastic People zanechalo, řekl, že se několik jeho známých sebralo asi v polovině a šlo domů, protože se jim to nelíbilo. Pokud jde o místní publikum, o němž vypověděl ve své obhajobě Jirous, že s ním měli v kraji častěji potíže, prohlásil svědek, že se místní mladí lidé chovají podle situace, a druhu hudby někdy ukázněně a někdy ne.
Svědek Kocourek z plesového výboru k vystoupení v Písku v roce 1972 prohlásil, že vystoupení skupiny Plastic People vzbudilo tehdy spíš úsměv než pohoršení. Kapela hrála asi půl hodiny, poté byla na pokyn profesorského sboru vyzvána, aby ukončila svůj program. Nepříznivě byli posuzováni pro své nevhodné oblečení a špatnou reprodukční techniku. K otázce prokurátora, proč si na ples vybrali tuto hudební skupinu, odpověděli, že o skupině Plastic People četl v současném tisku z oboru pop-music příznivé kritiky, že to byla kapela známá a pro ně cenově přijatelná. Na otázku obhajoby, zda důvodem vzniklé nevole ze strany pořadatele bylo převážně nevhodné odění hudebníků, odpověděl, že hlavním důvodem nespokojenosti bylo to, že skupina měla na místě obtíže s aparaturou; technické nedostatky jim zabránily včas začít hudební produkci, tím vznikl v sále zmatek a nepokoj. (Obžalovaný Jirous ve své obhajobě zmiňuje skutečnost, že po delší době byla závada na aparatuře opravena a nebylo možno bez dalšího rizika snížit hlasitost zvuku.)
Další předvolaný svědek Antonín Kosík ze ZO SSM v Ledči nad Sázavou vypověděl k vystoupení Plastic People v roce 1971 v Ledči nad Sázavou, že v průběhu vystoupení byly promítány pornografické diapozitivy, což vyvolalo nepříznivou reakci publika. Jinak nikdo z přítomných vystoupení negativně nehodnotil, pohoršení, o němž vypověděl již v přípravném řízení, se týkalo pouze zmíněných diapozitivů. Všichni přítomní se chovali slušně, a nic jiného kritizováno nebylo, ani hudba, ani anglické texty. Na žádost JUDr. Štěpánka bylo zaprotokolováno ze svědecké výpovědi Kosíkovy, že reakce MNV byla normální, až po 14 dnech se vyskytly kritické hlasy. Obžalovaný Jirous se svědka otázal, zda opravdu považuje za pornografické diapozitivy, které tam byly promítány, neboť jde o reprodukce děl výtvarného umělce Andy Warhola a většina z nich byla pořízena na výstavě Amerického umění ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Reprodukce Warholových děl byly zvoleny proto, že skupina Plastic People hrála v té době převážně převzaté skladby z repertoáru Warholovy skupiny The Velvet Underground a sledovala při svých vystoupeních jednotný styl hudby a scény, jak je tomu u tohoto progresivního proudu psychedelické hudby. Stěží lze označit za pornografický materiál díla reprodukovaná a vystavovaná na celém světě, s nimiž se mohla seznámit i československá veřejnost. Na otázku obhajoby, zda svědek zmíněné diapozitivy při promítání viděl, prohlásil svědek, že on sám je neviděl, ale slyšel někoho říkat, že v sále promítají něco nevhodného.
Jako poslední toho dne byla vyslechnuta svědkyně Dana Němcová, psycholožka, která uvedla, že se zúčastnila téměř všech zmiňovaných vystoupení, veřejných do r. 1973 i soukromých svatebních oslav od roku 1974. Řekla, že reakce publika na tuto hudbu jsou spontánní a jednoznačně slušné. Vulgarismy ve zhudebňovaných textech považuje za součást hovorové mluvy, podle mínění svědkyně, byla používána funkčně a nikoli samoúčelně. V uvádějících slovech svědkyně při žádném z vystoupení neslyšela žádné vulgární výrazy. Jako psycholožka prohlásila, že texty skupin Plastic People a DG 307 vyjadřují autentickým způsobem problematiku mladých lidí, proto oslovují publikum a při vystoupení dochází k živému kontaktu hudebníků s posluchači a to vytváří radostnou a pozitivní atmosféru.
K hlavnímu líčení dne 21. 9. 1976 se nedostavili dva předvolaní svědkové. Pokračování bylo stanoveno předsedkyní senátu na den 22. 9. 1976.
Celkový dojem z prvního dne přelíčení:
1) Ani jediný z předvolaných svědků jednoznačně nepotvrdil, že by vystoupení souzených hudebních skupin pohoršovalo jeho nebo kohokoliv jiného. Přitom pohoršení je podle zákona základním znakem skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, z čehož jsou Jirous a spol. obžalováni. Řada svědků naopak vypověděla, že na ně všechna představení působila příznivým dojmem.
2) Všichni obžalovaní velmi věcně, souvisle a přesvědčivě vypověděli senátu kulturní motivaci a kulturní charakter své činnosti.
3) Líčení bylo řízeno korektně a netendenčně a všechny výpovědi byly předsedkyní senátu objektivně diktovány do protokolu. Pokud obhájci nebo obžalovaní žádali opravu nebo doplnění protokolu, bylo jim vždy vyhověno.
4) Zajímavé je, že během celého prvního dne líčení nebyla ani v otázkách prokurátora a senátu, ani ve výpovědích svědků vůbec probírána otázka údajně protispolečenského charakteru činnosti obžalovaných. Dotazy a odpovědi se vesměs soustřeďovaly na různé konkrétní okolnosti a nanejvýš na celkový estetický a emotivní účinek hudebních produkcí souzených skupin.
5) Celkově působil první den dojmem, že líčení velmi zřetelně a sugestivně odkrývá celou nesmyslnost obžaloby, tento dojem byl tak silný, že se zdálo, že ho sdílejí i sami členové senátu. Osobnosti, chování a argumentace obžalovaných působily sympatickým dojmem; jejich jistota o vlastní nevině frapantně kontrastovala s naprostou rozpačitostí těch svědků, na něž obžaloba zřejmě spoléhala a s jejich neschopností hudební vystoupení souzených skupin vůbec nějak smysluplně charakterizovat.
Hlavní líčení proti Ivanu Jirousovi a společníkům pokračovalo dne 22. 9. v 8,30 hod. Do soudní síně nebyl vpuštěn opět nikdo ze shromážděných mimo pracovníky justice a příslušníky StB, kteří se vykázali vstupenkami a mimo osmi příbuzných, resp. pět příbuzných a tři zvolené zástupce rodinných příslušníků obžalovaných. Když se zástupce Amnesty International pan Goldmann tázal předsedkyně okresního soudu Dr. Fučíkové, zda se může přelíčení zúčastnit, bylo mu řečeno, že to nejde, protože v soudní síni není volné místo. Když potom jeden rodinný příslušník obžalovaného se vzdal svého místa ve prospěch pana Goldmanna, Dr. Fučíková jeho přítomnost nepovolila. Přístup nebyl povolen rovněž zástupcům tisku mimo dva české novináře, vyslané pravděpodobně časopisem Mladý svět.
Jako soudní znalci z oboru psychiatrie se hlavního líčení zúčastnili Dr. Janatka a Dr. Profous. První znalec se sumárně vyjádřil o duševním stavu obžalovaného Ivana Jirouse. Jde u něho o poruchu osobnosti - polyformní psychopatii. Jeho schopnost sociální adaptace je snížena, není však ovlivněno rozpoznávání a ovládání. Neběží o duševní chorobu. Na to navázal svými otázkami Jirousův obhájce Dr. Štěpánek. Žádal jasné vyjádření, zda je jeho klient zdráv či nemocen. Po znalcových exkurzech do komplikované oblasti mezinárodně nesjednocené psychiatrické terminologie vyplynul konzultát, že Ivan Jirous plně duševně zdráv není, že by jeho stav bylo možno léčit, ale u nás taková zdravotnická zařízení neexistují. Na dotaz obhájce Dr. Dítěte se Dr. Profous vyjádřil v tom smyslu, že moderní výrazová hudba přináší něco ke kladnému rozvoji i psychopatické osobnosti. Tento znalec pak charakterizoval Pavla Zajíčka. Jde opět o poruchu osobnosti, tentokrát o psychopatii schizoidní. Schopnost rozpoznávání a ovládání také podstatně snížena není. Nicméně Dr. Profous ze své funkce soudního znalce, který Pavla Zajíčka vyšetřoval, a pozoroval také jeho chování u soudu, vyvodil několik konkrétních závěrů. Především řekl, že by Zajíčkovi prospělo, kdyby mu byly zmírněny podmínky ve vazbě. Neměl být také ponechán pět měsíců bez jakékoli psychiatrické léčby. Z léčebného hlediska by bylo pro něho vhodné, kdyby byla vazba přinejmenším přerušena.
Pak bylo pokračováno výslechem dalších svědků. Prvním předvolaným svědkem byl Milan Schauer, asistent kamery, zaměstnaný v Čs. televizi. O oslavě svatby v Postupicích r. 1974 vypověděl, že se jí tehdy účastnil jako kameraman televizního filmu, který jeho přítel Josef Dlouhý chtěl použít k přijímacím zkouškám na FAMU, neboť toto vystoupení považoval za ideální možnost natočit dokumentární snímek. O tomto filmu se vyjádřil, že se jim příliš nepodařil a rovněž kritéria posuzování filmu na FAMU jsou taková, že se rozhodli, že film nebude k tomuto účelu použit. Průběhem vystoupení pohoršen nebyl a jako důvod odjezdu po polovině programu uvedl, že už měli natočeno dost materiálu, dále že bylo třeba včas vrátit vypůjčené televizní zařízení a rovněž to, že účastníci oslavy začali tančit, vyvolalo u nich obavy o technický stav zařízení. Na otázku předsedkyně senátu, že v přípravném řízení mluvil o obavách ze zákroku VB, vypověděl, že obavy, které měli, se týkaly pouze technického stavu vypůjčených zařízení. Dále řekl, že texty písní nesledoval, až z produkce filmu si pamatuje, že asi v jedné písničce slyšel vulgární výraz. Na dotaz obhajoby, zda může říci v které písni a které hudební skupiny se vyskytlo závadné slovo, řekl, že skupiny neznal a nemůže se tedy k této věci vyjádřit.
Další svědek Ivo Pešák, svobodný umělec, vedení pod PKS, pohovořil o tom, že v roce 1975 dohodl s Ivanem Jirousem společný koncert v Klukovicích. Plastic People měli vystoupit jako host jeho tehdejší skupiny Alea Jazz a domluvili se o rozdělení honoráře na polovinu. Dále řekl, že se později pohádali s Jirousem kvůli muzice a s Plastic People se dále nestýkal. Z otázky obžalovaného Jirouse, zda si svědek pamatuje, že tehdy jeho skupina hrála na aparaturu Plastic People a že Jirous hradil výlohy na dopravy na zkoušku a na vystoupení, vyplynulo, že ona polovina honoráře pokryla právě náklady na společné vystoupení, což svědek koncedoval.
Svědek Plhoň byl předvolán, aby vypověděl o zábavě, uspořádané organizací SSM v ČKD - Polovodiče v Praze Krči v roce 1972. Dosvědčil, že průběh vystoupení byl slušný, pouze občané v okolí si stěžovali v následujících dnech na hluk. Po 9. hod. večer došlo k incidentu pomocného příslušníka VB s jedním divákem. Dosvědčil, že obžalovaný Brabenec tehdy v kapele nehrál. Prokurátor se dotázal, zda svědek věděl, že skupina v té době neměla povolení veřejně vystupovat, na to odpověděl, že to nevěděl. Žádné vulgární výrazy v textech nezaregistroval a řekl, že skupina hrála většinou skladby s anglickým textem.
Po výslechu svědků a konstatování, že někteří z předvolaných se nedostavili, nastalo složité dohadování o tom, zda a kteří další svědci, slyšení v přípravném řízení, mají být předvoláni. Vzhledem k tomu, že ze spisu byly vyřazeny po změně obžaloby výpovědi deseti obžalovaných, kteří byli vyčleněni z přelíčení proti Ivanu Jirousovi a spol. a jejichž výpovědi vysvětlují četné věcné nejasnosti obžaloby (jako je například otázka, zda se obžalovaný Karásek účastnil produkce v Kostelci u Křížku), a vzhledem k tomu, že obhájcům nebyla umožněna přítomnost při výsleších svědků v přípravném řízení, na kterou mají právo, žádali obhájci, aby byli vyslechnuti před soudem buď všichni další svědci anebo aby k jejich výpovědem soud nepřihlížel. Po čtvrthodinovém přerušení líčení byly návrhy obhájců senátem zamítnuty. Obhájci pak protestovali proti tomu, že soud předvolal pouze ty svědky, u nichž žaloba předpokládala výpověď v neprospěch obžalovaných, čímž byla porušena nejen práva obžalovaných, ale nedodrženy i povinnosti obžaloby. Zároveň obhájci žádali předvolání nových svědků, které navrhuje obžaloba, včetně obžalovaných, z procesu proti Ivanu Jirousovi vyčleněných. Prokurátor navrhl žádosti obhájců nevyhovět, neboť obžaloba považuje jejich svědectví za nadbytečné. Přelíčení bylo opět na čtvrt hodiny přerušeno, načež předsedkyně oznámila, že žádosti obhájců se nevyhovuje.
Pak přešla předsedkyně ke konstatování všech složek spisu, jež budou pokládány za čtené, aniž je ovšem četla. Z různých materiálů, jako jsou například psychiatrické posudky, osobní výkazy obžalovaných, texty jejich písní atd., byly před soudem přečteny pouze posudky z jejich zaměstnání a bydlišť: obžalovaný Jirous je v místě bydliště hodnocen kladně, v zaměstnání je hodnocen jako slušný pracovník; jeho pracovní výkon je průměrný, neboť není příliš připravený na těžkou fyzickou práci. Nepožíval alkoholické nápoje v místě bydliště a lze ho označit za mírného člověka s dobrými vztahy ke spolupracovníkům. Obžalovaný Brabenec rovněž požívá v místě bydliště dobré pověsti; pracovní posudek měl kladný, pracovní úkoly plnil dobře, měl dobrý vztah ke spolupracovníkům. Obžalovaný Zajíček je v místě bydliště shledán spořádaným občanem, který nepožívá alkohol a nevyskytly se na něho nikdy stížnosti. V pracovním posudku je hodnocen kladně, jeho pracovní morálka je dobrá, třebaže dosud jako dělník má nízké výsledky. Jeho chování na pracovišti je slušné. Obviněný Karásek je v místě bydliště hodnocen také kladně a v pracovním posudku je hodnocen jako dobrý a iniciativní pracovník s dobrým vztahem ke spolupracovníkům. - Dále předsedkyně senátu přečetla výpisy z trestního rejstříku: obžalovaný Jirous byl trestán v roce 1973 nepodmíněným trestem odnětí svobody na 10 měsíců pro trestné činy výtržnictví a hanobení cizího národa. Obžalovaný Brabenec byl trestán v roce 1963 podmíněným trestem 8 měsíců pro trestné činy výtržnictví a napadení veřejného činitele. V podmínce se osvědčil v roce 1965. Obžalovaní Zajíček a Karásek trestáni nebyli. Dále předsedkyně senátu přečetla seznam zhruba 120 svědků, vyslechnutých v přípravném řízení; z toho asi 20 svědků se zúčastnilo soukromých svatebních oslav na pozvání. Soud dále považuje za důkaz následující dokumenty: Zpráva Domu kultury - Smíchov, tiskopisy PKS a závěr kvalifikační komise z r. 1975. Zpráva PKS, výtah z předpisů o pořádání veřejné hudební produkce, tiskopis žádosti o povolení veřejné produkce a dokumentace a korespondence mezi jednotlivými organizacemi a obžalovaným Jirousem. Bez čtení se považuje za důkaz: vyhodnocení magnetofonových pásků se záznamem vystoupení v Postupicích a Bojanovicích, které byly pravděpodobně zabaveny při domovních prohlídkách u původní skupiny obžalovaných. Dále Zpráva o třetím českém hudebním obrození - teoretický text Ivana Jirouse a texty písní z repertoáru Plastic People. Na závěr důkazního řízení obhájce JUDr. Motejl znovu protestuje proti tomu, aby svědecké výpovědi nevyslechnutých svědků, jejichž výpovědi navíc nebyly čteny, byly považovány soudem za čtené a tím i za důkazy. Dále uvádí, že pro vyslechnutí při soudním řízení byli obžalobou navrhnuti převážně ti svědci, jejichž svědecká výpověď v přípravném řízení hovořila v neprospěch obžalovaných. Tito svědci však nepotvrdili skutkovou podstatu trestného činu, pro který jsou obžalovaní stíháni. Tím méně lze předpokládat průkazní hodnotu svědeckých výpovědí svědků, jimž obhajoba nemohla položit doplňující otázky ani v přípravném řízení, ani v průběhu hlavního líčení.
Okresní prokurátor Dr. Kovařík v podstatě zopakoval textaci obžaloby. Vina byla dle jeho soudu prokázána. Plastic People a DG 307 neměly povolení k veřejnému vystupování. A to proto, že nemají naprosto žádnou uměleckou úroveň. K obhajobě namítá: nešlo o soukromá představení, každý měl přístup, vchody byly volné. Vulgární výrazy šly do mikrofonů. Kdyby to pronášeli soukromě, nebyli by trestně stíháni. Připouští pouze, že se mohli svědci v přípravném řízení mýlit a že Karásek v Kostelci u Křížku a Brabenec v Praze - Krči nevystoupili. A na závěr hlavní argument: předkládá jeden a půl stránkový dopis orgánu nejpovolanějšího, ministerstva kultury. Odbor umění a kultury posoudil texty Plastic People, DG 307 a S. karáska. Nemohl prý jít do podrobností, ale jeho stanovisko je jednoznačné: jsou tu hrubé výrazy, nesmysly, formální hodnota je zcela zanedbatelná. Báseň "Utopenec" je protisocialistická. Texty exponují dekadenci, nihilismus, anarchismus a klerikalismus. Negativně to ovlivňuje životní styl mladé generace, jde o dědictví krizového období. V jeho zažehnání bylo sice již dosaženo žádoucích výsledků, ale v určitém rozsahu se škodlivé jevy dnes objevují dokonce výrazněji, než v šedesátých letech. Jde o věci velmi škodlivé. Prokurátor pak důrazně upozornil soud, že bude nyní posuzovat činnost, již ministerstvo kultury takto označilo. Při úvaze o výši trestu nutno přihlédnout k tomu, že Jirous je specielní recidivista, ostatní obžalovaní že páchali trestnou činnost po delší dobu. Navrhuje proto, aby všichni obžalovaní byli uznáni vinnými, potrestáni odnětím svobody a to Jirous trestem ve druhé třetině trestní sazby, Zajíček v polovině trestní sazby, Karásek a Brabenec v první třetině trestní sazby, všichni nepodmíněně.

Ve svém paidoyer obhájce dr. Štěpánek poukázal na zvláštnost a neobvyklost důkazního řízení. Bylo velice stručné. Novost a neobvyklost celé trestní věci vyžaduje velmi opatrné hodnocení. Dopis ministerstva kultury byl předložen po provedeném důkazním řízení, takže se v něm vlastně pokračovalo. Přitom ale obhájce nemá možnost se k tomuto dopisu vyjádřit - navržené znalecké posudky nebyly vykonány, dopis zde figuruje jako důkaz a obhajoba nemá možnost revize. V dopise jsou posuzovány pouze texty, činnost tedy nebyla hodnocena komplexně. Celý proces je veden značně "cudně", nedošlo k ujasnění, co to vlastně vulgární výroky jsou, jen se to mlčky předpokládalo. Obžaloba argumentuje různými -ismy. Dr. Štěpánek pak uvedl sovětské kritiky a spisovatele (Zělinského, Rjurikova, Katajeva), kteří ukázali jako věc ne novou, že to, co zprvu překvapovalo neobvyklostí, novostí, netypičností, zdánlivou egocentričností, snobostí, patří do kontextu umění, do kontextu literatury. Básník předpinochetovského Chile Nicanir Parra svými antibásněmi koresponduje s texty Pavla Zajíčka. Konzumní společnost je nesena lidmi, o nichž píše spisovatel Claude Noro, že jsou to zbabělci, kteří chtěli slušně žít. K otázce tzv. vulgarismů: svědčilo by o nevědeckém přístupu a falešné pruderii tvářit se, že ve verbální oblasti neexistuje to, co má silný emociální náboj (viz. J. Haška: předmluva k druhému dílu Švejka; z díla Voskovce a Wericha pasáž o Lysistratě). Ostatně česká kultura má právě z hlediska tzv. vulgarismů svou specifičnost. Komenský je nechal vstoupit do své Brány jazyků otevřené. Naopak po protireformaci, kdy nabyl vrchu klerikalismus, tyto výrazy se musely potlačovat. Prudérní současník sběratele autentického znění lidových písní Jana Jeníka z Bratřic nahradil původní znění písně "Sral, sral, sral, do hovna padal..." verzí "Smál, smál, smál, atp.". Slušné není vždycky pravdivé. Lenin ve svém dopise z roku 1922 píše: "Rezorty jsou na hovno..." (dopis čten celý). Že jde o zcela aktuální záležitost ukazuje kniha M. M. Bachtina o Rabelaisovi a lidové kultuře středověku a renezance (český překlad 1975). Lidový jazyk, jeho familiárnost, kterou autor zdůrazňuje, to vše se stýká s cíli autorů inkriminovaných textů. Epocha establishmentu zasahuje všechny státy, i nás, trvá déle, než se její rysy vykrystalizují. Nejsme absolutní znalci všech směrů, trestní postih vůči obžalovaným by měl negativní dopad, zarazilo by to experimentování. Pokud jde o svědky, vysvětlili své původní výpovědi ve smyslu, který neodpovídá obžalobě. Svědectví dvou 15 až 16 letých dívek je možno také chápat jinak: bylo slušné, že vnikly tam, kam je nikdo nezval? Nelze také přejít, že se neprokázalo, že by obžalovaní byli takoví, jak o nich referovaly čs. sdělovací prostředky. Pleduje po zproštění. - Obhájce obžalovaného Zajíčka dr. Cilínek zdůraznil, že nebylo postupováno podle trestního řádu (ő 2), protože nebylo obhajobě umožněno provést žádný důkaz. Důkazní řízení je neúplné. Ptá se, jak je možné, že činnost obžalovaných, která byla bezpečnosti známa, byla pět let mlčky trpěna. Důvodem bylo patrně to, že orgány neshledaly závad. Vždyť i svědci vypověděli pouze to, že byly stížnosti na vzhled hudebníků, na hluk, eventuálně nepořádek v sále. Navrhuje zproštění, v každém případě přerušení vazby. - Obhájce S. Karáska dr. Motejl vyšel z charakteristiky osoby obžalovaného. Jde o evangelického duchovního, který z existenčních důvodů změnil zaměstnání a nadále se osvědčoval jako vzorný pracovník. Určitá prudérie zabránila dohodnout se, co je to vlastně vulgární výraz. Formulace obžaloby o nihilismu, dekadenci atd. pocházejí z dopisu MK. Obžalovaný žádal o provedení znaleckých posudků, ale 1. 6. t.r. to bylo zamítnuto. Z data dopisu vyplývá, že 28. 6. měl být již tento dokument založen do spisů. Autorem dopisu je metodicko-organizační pracoviště. Proč nebyly vyžádány posudky znalců, kteří jsou hlášeni u ministerstva spravedlnosti? Navrhuje zproštění. - Pak pronesl závěrečnou řeč obhájce V. Brabence dr. Dítě. Vykreslil jeho osobnost a životní dráhu. Jako katolík studoval na evangelické teologické fakultě, z níž odešel a zůstal samotářem, hledačem. Zabýval se zahradní architekturou a svým životním osudem - hudbou. Odpudila ho konzumnost skupin, v nichž hrál, než přišel ke skupině Plastic People. Že je na místě uvážlivá pozornost k počínající umělecké dráze, byť osobité, dokumentoval tím, že předložil soudu publikaci o surrealismu, kterou dostal jako dar, a byl jí až šokován. Totiž právě jen při prvním nahlédnutí, a přesvědčil se, že některé obrazové reprodukce si nezvyklostí v ničem nezadají s produkcí žalovaných skupin. A doporučuje také přihlédnout k tomu, že tato publikace, s průvodním textem v nějakém asijském jazyce, byla vydána u nás, pražským nakladatelstvím Artie. K údajným vulgárním výrokům svého klienta chce říct jen tolik, že nejsou obsaženy ve znělce obžaloby, čili o nich podle ő 202, odst. 1 tr. zákona nelze v líčení jednat. Skutková podstata nebyla naplněna, navrhuje zproštění. Brabenec by mohl být trestán pouze za to, že hraje na saxofon.
Jako první pronesl svou závěrečnou řeč Ivan Jirous. Řekl zhruba toto: Jsem z venkova a od mládí jsem se účastnil mnoha povolených zábav. Byl jsem svědkem situací, kdy celý sál zpíval s hudebníky například píseň "Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám...", píseň skutečně oplzlou. Co mne přitahovalo na kapelách jako The Primitives Group a Plastic People byla jejich cudnost. Vystudoval jsem obor dějiny umění, cítím se povolán rozpoznat, co umění je a co není. Kapely Plastic People a DG 307 nepoužívaly svých slov ani lascivně, ani prudérně, nýbrž přirozeně. Julius Fučík napsal koncem dvacátých let, když tehdejší československá cenzura český překlad Zpěvů Maldororových od Comte de Lautreamonte zabavila pro údajné závadné výrazy, že je to světová kulturní ostuda. Byla to ostuda buržoazně prudérní byrokracie. S Fučíkem souhlasil i F. X. Šalda, který nebyl téhož světového názoru jako Fučík. Fučík věřil, že v socialistické společnosti nebude něco takového možné. Nikdy mne nenapadlo, že bych se svou žalovanou činností dopouštěl trestného činu. Pavel Zajíček zdůraznil, že ve svých písních a básních se snažil pronikat do světa nepoznaného a že ho přitahovala atmosféra láskyplného bratrství vznikající na vystoupeních skupiny DG 307. Svatopluk Karásek prohlásil, že bude-li odsouzen Jirous, a on sám osvobozen, přeje si být odsouzen s ním. Vratislav Brabenec prohlásil, že hrál na saxofon pro radost svou i pro radost druhých. Nikdo z nich se necítí vinen.
Ve 14.10 po závěrečné řeči Vratislava Brabence přerušila předsedkyně senátu líčení a oznámila, že bude pokračovat v 15.15 vyhlášením rozsudku. Všechny osoby, shromážděné tou dobou v prostorách soudu, byly pak příslušníky VB energicky vykázány z budovy s odůvodněním, že obžalovaní budou v doprovodu eskorty vedeni na toaletu. Kolem 15. hodiny se schodiště i chodby znovu zaplnily. Když bylo v hlavním líčení opět pokračováno, oznámila předsedkyně senátu, že se líčení znovu přerušuje, a to na 23. 9. na 12.00 hod., kdy bude vyhlášen rozsudek. Tento odklad zdůvodnila tím, že senát nebyl s to v tak krátkém čase celou věc zvážit. Lidé shromáždění v prostorách soudu, převážně příznivci souzených hudebních skupin, byli ihned pak vyzváni, aby se rozešli, ale přesto ve chvíli, kdy byli spoutaní obžalovaní vyváděni ozbrojenou eskortou ze soudní budovy do policejního kamionu, mávaly na ně na ulici desítky osob.
Celkový dojem z druhého dne líčení:
1) Ještě daleko výrazněji než první den vyzníval celý průběh líčení ve prospěch obžalovaných a proti žalobě. Ani druhý den nebyl přinesen ani svědeckými ani jinými výpověďmi jediný přesvědčivý důkaz viny obžalovaných, ale naopak bylo sneseno bezpočet argumentů, svědčících o tom, že činnost souzených hudebních skupin nevykazovala žádné znaky trestného činu a že je vůbec nesmyslné stavět tyto skupiny za jejich tvorbu před soud. Všechna obsáhlá, logická a konkrétní argumentace obhájců, stejně jako závěrečná stanoviska obžalovaných a hluboce lidský dojem, jakým působili, jednoznačně mluvily ve prospěch obžalovaných.
2) Vystoupení prokurátora přímo dramaticky kontrastovalo s celým průběhem líčení a působilo dojmem, jakoby prokurátor nebyl předchozímu jednání vůbec přítomen. Nejen, že nevyvrátil nic z toho, čím byla obžalob zproblematizována, že vůbec nereagoval na to, že vyslechnutí svědci tvrzení obžaloby nepotvrdili, ale naopak se právě výpovědí těchto svědků dovolával jako důkazů. S věcnou a myšlenkově bohatou argumentací obhájců jakož i s přesvědčivými a vroucími vystoupeními obžalovaných nápadně kontrastoval jeho strohý, tvrdý a odosobněný tón prokurátora, tak - a to především - myšlenková úroveň jeho řeči, složená převážně jen z frází a po stránce stylistické a jazykové se pohybující hluboko pod úrovní všech vystoupení druhé strany.
3) I když po vnější stránce bylo přelíčení vedeno předsedkyní senátu opět celkem korektně a netendenčně, odhalil druhý den řadu vážných závad ve vedení líčení jako celku a jednostrannost tohoto vedení, projevující se např. již v tom, že byli předvoláni pouze svědci, u nichž obžaloba očekávala, (jak se pak ukázalo, tak neprávem) jednoznačnou výpověď v neprospěch obžalovaných, a nikoli ti, kteří by mohli vypovídat v jejich prospěch. Většina zjevně opodstatněných námitek, protestů a návrhů obhajoby byla přitom odmítnuta.
4) Po druhém dnu hlavního líčení se nebylo možno ubránit intenzívnímu a hluboce zneklidňujícímu dojmu, že tento celý proces není ničím jiným, než tragickým pokusem společnosti odsoudit do vězení jako protispolečenské živly několik citlivých mladých lidí, kteří touží po tom, aby svět byl lepší než je.
Dne 23. 9. 1976 před 12. hodinou se v prostorách soudu shromáždilo opět asi kolem 150 osob a ve srovnání s předchozími dny podstatně větší množství příslušníků StB. Soudní síň byla plně obsazena osobami se vstupenkami, které stály i podél zdí, což dříve nebylo. Kontrolu u dveří mimo soudních zřízenců vykonávala i sama předsedkyně okresního soudu, která z rodinných příslušníků vpustila dovnitř pouze manželky obžalovaných. V chodbách panovala dík zesíleným bezpečnostním opatřením tísnivá atmosféra.
Třetí den pokračování hlavního líčení v trestní věci proti obžalovanému Jirousovi a spol. uvedla předsedkyně senátu prohlášením, že soud shledal tyto obžalované vinnými z trestného činu výtržnictví v organizované skupině podle ő 202, odst. 1 a 2 trest. zákona.
Výtvarný teoretik a umělecký vedoucí skupiny Plastic People Ivan Jirous byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 a půl roku, Pavel Zajíček, básník a zpěvák skupiny DG 307, k trestu odnětí svobody na 1 rok, Svatopluk Karásek, sólový zpěvák a absolvent evangelické bohoslovecké fakulty, k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, a Vratislav Brabenec, saxofonista skupiny Plastic People a básník, k trestu odnětí svobody rovněž na 8 měsíců. Všem obžalovaným byl vyměřen trest nepodmíněně: I. Jirousovi ve druhé nápravné skupině, ostatním v první nápravné skupině. Předsedkyně senátu mimoto oznámila usnesení soudu o vazbách, podle něhož všichni odsouzení setrvají ve vazbě do doby, kdy rozsudek nabyde právní moci. Soud dospěl k závěru, že skutková podstata trestného činu byla naplněna po stránce objektivní i subjektivní, a to vzhledem k tomu, že organizovali a účastnili se od r. 1971 do r. 1976 vystoupení, na nichž projevovali neúctu ke společnosti a pohrdání jejími základními morálními zákony. Konstatovala, že trestná činnost byla spáchána veřejně, v místě veřejně přístupném, což bylo svědecky dokázáno. Trestný čin byl rovněž spáchán v organizované skupině, neboť byl doložen předpoklad koordinovanosti a plánovitosti vystoupení. Sólový zpěvák Svatopluk Karásek se ke skupině připojil a tedy i jeho trestný čin v Bojanovicích v r. 1976 byl spáchán v organizované skupině. Dále předsedkyně senátu zdůraznila vysoký stupeň nebezpečnosti jejich jednání po dobu mnoha let, soustavně a ve velkém rozsahu. Tato jejich činnost byla zaměřena na mladé lidi a jejich vývoj mohl být tím narušen. Tresty byly vyměřeny diferencovaně, s přihlédnutím k posudkům z místa bydliště a pracoviště, které dokazují, že vedli řádný občanský život. S ohledem na velkou společenskou nebezpečnost jim přiřčeny tresty nepodmíněné a vazební důvody trvají do doby nástupu výkonu trestu. U Zajíčka soud s přihlédnutím ke znaleckým posudkům psychiatrů rozhodl, že bude dán pokyn, aby mu byla ve vazbě zabezpečena řádná lékařská péče. Ještě bylo uvedeno, že soud nepřihlížel ve svém rozhodnutí ke svědeckým výpovědím 10 svědků, u nichž obhajoba jmenovitě žádala slyšení u soudu. Poté se předsedkyně senátu obrátila k obhájcům, aby se po poradě se svými mandanty vyjádřili k rozsudku. Dr. Štěpánek, obhájce I. Jirouse, prohlásil, že se bude odvolávat. Dr. Cilínek, zastupující P. Zajíčka, řekl, že se proti rozsudku také odvolává a podává stížnost proti usnesení o vazbě. Shodně i dr. Motejl, obhájce S. Karáska, prohlásil, že podává odvolání a stížnost. Stížnost zdůvodnil tím, že vazební důvody, uvedené při uvalení vazby pro jeho klienta, pominuly, neboť ve skupině Plastic People, jejíž členové jsou nyní stíháni na svobodě v dosud neuzavřeném trestním řízení, a pokračování v činnosti by na ně uvalilo znovu vazební důvody, a dále že v průběhu vyšetřování byla zabavena aparatura skupiny, která je nezbytnou součástí jejich hudební produkce. Poté bylo hlavní líčení prohlášené za skončení.
Po oficiálním ukončení zvolala hlasitě jedna z manželek obžalovaných, že žádá, aby Ivanu Jirousovi byly předány květiny, které mu jeho přátelé přinesli k jeho dnešním dvaatřicátým narozeninám. Na její žádost nikdo nereagoval, přestože ji všichni slyšeli. Pak byli všichni shromáždění - tak jako v předchozích dnech - vykázáni z prostor soudu. Dříve však, než příslušníci VB stačili vyprázdnit průjezd soudní budovy, kde stál policejní kamion, byli už odsouzení do tohoto kamionu odváděni. V tom okamžiku již všichni shromáždění začali mávat, kynuli jim květinami, zdravili je a povzbuzovali. Řada mladých lidí volala na Ivana Jirouse, že mu blahopřejí k narozeninám. Totéž se opakovalo před soudní budovou, kde byla při odjezdu kamionu zastavena příslušníky VB veškerá doprava. Shromáždění se pak zvolna rozcházelo, příslušníci VB proti němu už nijak nezasahovali.
Obhajoba Svatopluka Karáska
Svoji obhajobu rozděluji na dvě části. Na obhajobu proti obžalobě ze spáchaného trestného činu výtržnictví podle ő 202/1 a na obhajobu proti obžalobě ze spáchaného trestného činu výtržnictví podle ő 202/2 tr. z.
I. Obhajoba proti obžalobě z trestného činu výtržnictví podle ő 202 odst. 1 tr. zák.
Jsem obviňován, že jsem svým vystupováním - jako sólový zpěvák a hudebník - vyjadřoval neúctu ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů. Dle obžaloby jsem prvý v tomto smyslu vystoupil v roce 1974 v Postupicích, v roce 1975 v Kostelci u Křížku, v roce 1975 v Přešticích, v roce 1976 v Bojanovicích, - tím jsem se prý dopustil hrubé neslušnosti a spáchal trestný čin výtržnictví podle ő 202/1 tr. z.
Úvod:
Do roku 1974 jsem skupinu Plastic People, ani nikoho z mých nynějších spoluobviněných, s výjimkou Vratislava Brabence, který je mým dlouholetým přítelem a bývalým spolužákem, neznal. Pracoval jsem jako duchovní evangelické církve nejprve ve Hvozdnici u Davle a potom ve sboru československé církve evangelické v Novém Městě pod Smrkem, což je v pohraničí - na samotných polských hranicích a byl jsem všemu tomu dění vzdálen. Z jazzové hudby jsem se zajímal o dixieland, blues, černošské spirituály a folk-song. Na několik melodií, které se mně obzvláště líbily - jsem si složil vlastní české texty. Zpíval jsem je pouze doma, pro vlastní potěchu. V roce 1974 jsem několik svých textů zpíval s folkovou skupinou Berani - v rámci pražského kola soutěže Porta 1974, které skupina vyhrála.
1.) Postupice 1. 9. 1974
Při jedné návštěvě v Praze jsem potkal svého přítele Hanibala, který mi sdělil, že se žení, že svou svatbu oslaví v hostinci v Postupicích u Vlašimi. Pozval mně, abychom přijeli - s mou manželkou a řekl, ať si s sebou vezmu kytaru, že bych mohl zazpívat, neboť v průběhu oslavy mají zahrát a zazpívat různí jeho přátelé a mezi nimi i skupina Plastic People. Slíbil jsem, že s manželkou přijedeme, ale to, že bych na jeho svatbě zpíval, jsem odmítl. Měl jsem v té době pouze tři nové písničky (na kytaru moc hrát neumím, ani nemám hudební sluch). Věděl jsem, že během oslavy má hrát i skupina Plastic People, o které jsem slyšel, že je dokonale sehraná a po hudební stránce výborná. Říkal jsem si, že i pozvaní hosté budou příznivci spontánní beatové hudby a že mé tři písničky v nekvalitním podání budou jako pěst na oko, že mne máničky vypískají. Proto jsem byl rozhodnut, že se zúčastním Hanibalovy svatby pouze jako posluchač. Na oslavě, kam jsme s manželkou přijeli, hráli různí hudebníci. Po první beatové skupině hrála jiná, v které hráli hudebníci na trubky a klarinet, zpívali "Já do lesa nepojedu" a "Nepudu domů", po ní vystoupila skupina, v které hráli dva hudebníci na housle, ozvaly se tóny Mozartovy "Malé noční". Viděl jsem, že každý, kdo na něco umí, přispívá k dobré pohodě a tak jsem si dodal odvahu, že zazpívám taky. Úvodem jsem řekl, že to, co zazpívám, je svatební dárek pro svatebčany. Zpíval jsem tři písničky, jejichž názvy správně obžaloba uvádí. Tyto tři písničky jsem již předtím zpíval v Malostranské besedě a v Národním domě na Smíchově, v rámci pražské soutěže folkových skupin "Porta", pod patronací Pražského kulturního střediska. To uvádím na důkaz toho, že všechny tři písně jsou po všech stránkách nezávadné. Nevyskytuje se v nich žádný neslušný výraz. Jelikož mne obžaloba viní ve smyslu a jádra písní - nezbývá mi, než krátce smysl jednotlivých písní dodat.
Píseň "Svatba v Káni galilejské" byla původně určena starým lidem. Ještě na sboru, kde jsem pracoval jako farář, jsem se spřátelil s dvěma stařenkami. Vzpomínám si, že jsem píseň poprvé zpíval jim, když jsme seděli na studni. Na podkladě biblického příběhu z Kánajské svatby píseň v závěru říká - smrti netřeba se bát a stáří není šedá, odumírající, už jen na pád čekající část života. Smrt v této písni popisuji jako návrat do lůna smysluplného řádu, jako návrat domů, jako vstup na hostinu, kterou pořádá Bůh a na které podává - tak jako v Káni - to nejlepší víno nakonec. Stařenkám se tehdy písnička líbila, ale kupodivu, líbila se i máničkám v Postupicích, které jsem dosud neznal. Zpívali refrén spolu se mnou, můj předpoklad, že budu vypískán, nebo zesměšněn beatovými fanatiky se nesplnil - naopak byl jsem přijat ukázněnými, tolerantními a přemýšlivými máničkami.
Druhá písnička, kterou jsem zpíval, má název "Byl boj na zemi". Pojednává o zápase archanděla Michaela s drakem, jenž symbolizuje zlo. Vítěz Michael svrhl draka s nebeských výšin na tuto zem, kde bohužel přežívá dodnes. Píseň tuto myšlenku rozvádí a mluví o neustálém zápase mezi dobrem a zlem, který musí každý z nás, v každém rozhodování, den co den, svádět. "V srdcích mužů, v srdcích žen - je boj na zemi - ten drak musí být přemožen - je boj na zemi." Jestliže se první píseň líbila stařenkám, tato druhá se zase líbila malým dětem. Moje pětiletá dcera a její vrstevníci ji rádi zpívají.
Poslední píseň, kterou jsem zpíval na Hanibalově svatbě v Postupicích má název "Já jsem ňákej stounavej". V této písni navazuji foneticky na anglický refrén "Angel roll the stone away". Píseň v tragi-komické poloze vystihuje vnitřní stav člověka, který je nespokojen tím, že se mu v jeho běžném životě příliš nedaří kolem sebe lásku dávat - ani ji přijímat od těch, s kterými žije. Ve světle této vnitřní nespokojenosti nad nedostatkem lásky, vidí své běžné denní konání a připadá si jako člověk nemocný, jako marod, kterému vše padá z rukou, nic se mu nedaří, čisté pošpiní a vše dobré pobabrá. "Že v mém žití, všude chybí láska - z toho já jsem stonavej!" Tato píseň tak trochu zlidověla, slyšel jsem ji zpívat ve vlaku na Moravě neznámé kluky s kytarou a ještě při několika příležitostech - též od mně neznámých lidí. To jsou tři písně, které jsem zpíval v Postupicích.
Obžaloba mne obviňuje, že jsem dne 1. 9. 1974 vystupoval v Postupicích - což je pravda, že jsem vyjadřoval neúctu ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami - zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů - což pravda není. Nepoužil jsem zde ani jeden neslušný výraz, písně jsou vzdáleny jakéhokoliv pohrdání, natož pak pohrdání morálními zásadami. Závažná je ta skutečnost, že vyšetřování přesně zjistilo, které písně jsem v Postupicích zpíval, že i pisatel obžaloby má tyto texty k dispozici napsané, ale patrně si je ani nepřečetl. Zatímco já jsem již půl roku držen ve vazbě, on si ani nepřečte texty, kvůli kterým mne obžalovává. V obžalobě je psáno, e jsem v Postupicích zpíval texty, v kterých jsou vulgární výrazy - příčící se socialistické morálce. Tím ovšem obžaloby úmyslně uvádí soud v omyl, mně osobně pomlouvá a vypovídá lživě. V počínání pisatele obžaloby nemohu spatřovat nic jiného než zlý úmysl, stavěný na lži.
2.) Kostelec u Křížku - 21. 6. 1975
Dále jsem obviňován, že jsem se výtržnictví spáchaného vulgárností a pohrdáním dopustil v Kostelci u Křížku dne 21. 6. 1975. K tomu udávám pravdu, že jsem se totiž v Kostelci u Křížku žádného výtržnictví nedopustil, že jsem nic nezpíval ani neříkal, že jsem pouze seděl mezi ostatními posluchači a poslouchal. Jedná se o omyl pana prokurátora. Jestliže je pan prokurátor opravdu přesvědčen, že jsem v Kostelci u Křížku zpíval, pak je na něm, aby dokázal, co jsem tam zpíval a kdo mně slyšel. Já podle pravdy tvrdím, že jsem v Kostelci u Křížku nezpíval ani jinak nevystupoval.
3.) Přeštice - 18. 12. 1975
Dále jsem obviňován, že jsem se výtržnictví spáchaného vulgárností a pohrdáním dopustil dne 18. 12. 1975 v Přešticích. Já jsem se žádného programu v Přešticích nezúčastnil. Na programu byla přednáška o jazz-rockové hudbě, kterou měl můj kamarád I. Jirous (nebyla to však "Zpráva o třetím hudebním obrození", jak říká obžaloba). Já jsem do Přeštic jel, abych svým vozem odvezl Ivana Jirouse s jeho nastávající ženou. Karel Soukup se svezl se mnou, neboť jel za svou ženou do Františkových Lázní. Když program skončil, což bylo až někdy po půlnoci, účastníci přednášky šli domů. V klubovně SSM zbyli pouze přespolní účastníci, kteří čekali na první ranní vlak, který jel z Přeštic kolem 3. hod. ranní. Alkoholické nápoje se zde nepodávaly, čekající se bavili po skupinkách, bylo nás tam kolem dvaceti. Až asi ve 2 hodiny někdo navrhl, že bychom si mohli zazpívat s kytarou. Nikdo jiný tam na kytaru neuměl, tak jsem se střídal s K. Soukupem a zpívali jsme své písničky. Zpíval jsem ty tři písničky, které jsem zpíval v Postupicích - a zde již popsal - a dvě další písničky, jejichž smysl krátce popíši. První z nich má název "Je lepší na skále život svůj mít, pamatuj". Jedná se o starý černošský spirituál, který převzala dnes oficiálně působící skupina Marsyas (její písně vycházejí na deskách). Já jsem od nich tuto píseň slyšel, zapamatoval jsem si slova refrénu a melodii a složil jsem si vlastní text k jednotlivým slokám. Původní smysl černošského spirituálu - doporučení života na pevném základě - na rozdíl od život stavěného na písku, který by se dal přirovnat k ve větru se klátící třtině - jsem ponechal. Přidal jsem sloky, které ilustrují tu druhou možnost - život nezakotvený na skále - život povrchní. Boháč, který odehnal Lazara od svého prahu bez pomoci, Pilát, který odsoudil člověka, proti svému svědomí jen proto, že si to dav přál a pak si pokrytecky myl ruce, nebo kněz, který spěchal na mši a pominul zraněného u cesty, jakož i řidič, který jede sám ve svém bouráku a pomíjí člověka, který mává - na těchto jednotlivcích je ukazována možnost na skále nezakotveného života, života, který je uzavřen před druhými lidmi, života, který prostě pomíjí své bližní s pocitem "vlez mi na záda - stejně z tebe nic nekouká". Jsem-li obviňován z nemorálních skladeb, potom stojí za zmínku i poslední sloka písně, která staví manželskou věrnost - trvalý zodpovědný vztah - srdce, které jsou svou rukou vyryl do skály, nelze ledabyle setřít hadrem, nelze smejt vodou mejdlovou. Srdce vyryté ve skále, zde symbolizuje trvalý, pracný, troskotající a znovuvstávající věrný manželský vztah. I na této písni je patrno, že označuje-li obžaloba mé písně za vulgární a za morálkou pohrdající - dostává se k tomu, co lze v pravém smyslu označit za absurdní.
Poslední píseň, kterou jsem v Přešticích zpíval je: "Vy silní ve víře". Tato píseň říká starou pravdu, že v dobách, kdy to nic nestojí - má pravda spoustu přívrženců a horlivců a že jakmile přituhuje, mnozí odpadají a nakonec, když jde opravdu do tuhého - už není nikde nikdo, kdo by ruku podal, všichni ti horlivci z doby míru jsou najednou pryč. Tato píseň říká všem horlivcům, žvanilům, všem hrdým vyznavačům, že až v době strádání, v době skutečného pronásledování se vyjeví jejich pravá podstata, že až skutečný, fyzický strach, před kterým není nikdo z nás natrvalo ochráněn, zprubuje jejich nynější - zatím nic nestojící - horlivost. Tato myšlenka je vyjádřena obrazem Ježíše, který je na své cestě na popraviště zcela osamělý, přestože před nedávnem mu byla celým Jeruzalémem provolávána sláva. Právě toto - hosana - podivně kontrastuje s jeho nynější samotou na "místě Lebél" - i ti nejvěrnější se schovávají a zapírají - prostě strach je mocná síla. Ani v této písni není použit neslušný výraz.
Tedy v Přešticích jsem nevystupoval v žádném programu, ale v noci po programu jsem si zazpíval v hloučku zbylých. V klubovnách, ve vlaku, u táboráků je běžné, že se zpívá při kytaře bez povolení úřadů. Ani v Přešticích stejně jako v Postupicích jsem nepoužil neslušný výraz, nezpíval jsem nic, co by bylo nemorální, ale naopak, a tudíž jsem nespáchal na těchto místech žádný trestný čin.
4.) Bojanovice - 21. 2. 1976
Dále jsem obviňován, že jsem působil výtržnictví zpěvem vulgárních písní 21. 2. 1976 v Bojanovicích.
V Bojanovicích jsem zpíval čtyři své písničky. Je pravda, že jsem zde použil neslušné, lidové výrazy, ne však hrubě vulgární nebo oplzlé. Nejsou však ani zdaleka jádrem písně - nejsou zdůrazňovány. Popíši smysl a jádro zpívaných písní.
Píseň "Je pozdě" vyjadřuje skutečnost, že si člověk, jak mu přibývá let uvědomuje, že jsou v jeho životě za ním věci, které již nelze změnit, v kterých prostě vězí až po uši, a také věci, které už jednou provždy prošvih a které se nemohou vrátit, aby byly opraveny či vyspraveny. Pozornost nechť je tedy soustředěna na přítomnost - na to, co přichází, kde každý z nás může ještě mnohé změnit, vzepřít se svým zlozvykům a stereotypu - tyto věci nelze nechat běžet - "nemoc k smrti - nelze léčit klidem".
Druhá píseň je "Návštěva v pekle". Každý člověk se do určité míry proviňuje - svým způsobem přispívá do moře toho, co znepříjemňuje život. Tato píseň říká, že člověk, který ví o své vině a touží po nápravě, se nemá nechat vnitřně deptat stálým pocitem viny. Stálý, ne tvůrčí pocit viny, člověka vnitřně rozleptá, činí jej méně schopným. Starý obraz pekla, v němž se smaží lidské duše za svá dřívější provinění je překrýván myšlenkou smíření - úplného smíření, které platí do minulosti i do budoucnosti, smíření, ke kterému jsou zváni všichni ti, kteří si vysloveně nechtějí hovět ve svých vinách, ti, kteří touží po nápravě, po vyjití ze svých ubohostí. "A kdo z vás již našel a staré opouští, ať netížej ho viny, kterých se denně dopouští." A člověk, který chápe věci dle tradičního náboženství a dle tradiční spravedlnosti, že totiž za každou vinu přísluší trest, je zděšen z tohoto smíření a ptá se - jak je to možné, vždyť jeden člověk se snaží, aby neškodil, hájí kolem sebe spravedlnost, pálí si prsty a nasazuje se a druhý se jen žene za svým ziskem, v hodnotách si počíná jako prase v porcelánu, pošlapává a tupí - jaká je to spravedlnost? Dostává se mu odpovědi "Neřeš tuto záhadu, ty sám vyjdi na cestu radosti a uvidíš, ty sám nepokračuj v tom, v čem víš, že se proviňuješ a ostatní poznáš až na nové cestě, uvidíš věci v novém světle." V této písni jej použit neslušný lidový výraz. Ten člověk, který se žene za svým ziskem, přes hlavy ostatních a po všem šlape - je nazýván sráčem. Nazývá jej tak člověk - kterému je zatěžko pochopit nabídku smíření. To vše popisuji proto, abych dokázal, že neslušný výraz v písni - není výrazem bezduché vulgárnosti, a že není pravda, "že vulgární slova vlastně tvoří jádro celé písně", jak říká obžaloba. Jádro této písně - stejně jako všech mých ostatních písní - není vulgárnost a pohrdání, ale životní poloha, která citlivě vnímá vlastní viny a touží po vyjití a životní poloha, která se neuzavírá do sebe, která se nezakukluje, ale otevírá se k spolužití.
Třetí píseň, kterou jsem v Bojanovicích zpíval, je "Řekni ďáblovi ne". Jde o starý černošský spirituál, jehož refrén jsem ponechal v angličtině. To, co člověk cítí jako zlo, má kategoricky odmítnout, nemá se s ním bratříčkovat, laškovat, kšeftovat nebo smlouvat, ale má kategoricky zahřmět - Vade satanas - odstup satane. Rozpoznat odkud přichází zlo, v jaké podobě, vždyť se umí jak známo dobře maskovat - například v pohádkách si na sebe čert rád obléká lesnickou uniformu - a umět jej odmítnout. Každý člověk je neopakovatelný - jedinečná bytost, exemplář, má svou cenu ve své jedinečnosti. Stírat individualitu - nahrazovat ji maskou, skrývat se v davu nerozlišeností, - ztratit svou tvář a svou cenu ze zřetele - i to jsou ďáblovy svody. V této písni není také použit neslušný výraz.
Jako poslední jsem v Bojanovicích zpíval píseň o "Zkáze Sodomy". Jde o biblický rozhovor Abraháma s Hospodinem, kde se přimlouvá Abraham za Sodomu a vyloženě s Hospodinem smlouvá kolik spravedlivých lidí nalezených v Sodomě může odvrátit zkázu celého města, které propadlo hříchu. Hospodin říká, že najde-li se v Sodomě alespoň padesát spravedlivých, pak Sodomu zachová. A co když jich najdeš pouze 45 - ptá se Abraham - i tak Sodomu zachovám - počet se neustále snižuje až na posledních deset. Posledních deset poctivých a ryzích lidí má odvrátit pád celého města. Ale ani těch posledních deset nebylo v Sodomě nalezeno. Píseň říká, že jakékoliv město, v kterém nelze nalézt alespoň pár poctivých, nezkažených lidí, je odsouzeno k zániku. Tuto myšlenku jsem si připomněl při četbě románu Ilji Erenburga - Zkáza Evropy. V písni je použit lidový výraz - a to v závěru. Ten katastrofální stav, ve kterém by se nenašlo ani posledních pár, je vyjádřen - že by pak bylo už všechno v prdeli. Ani zde není vulgárnost zcela evidentním jádrem písně.
Závěr k obhajobě k obvinění z trestného činu výtržnictví podle ő 202/1 tr. z.
Na základě výše uvedeného vysvětlení se hájím proti obžalobě na mne vznášené takto:
1) Do roku 1974 jsem veřejně nevystupoval vůbec. Zpíval jsem v průběhu let 1974-76 na dvou skutečných svatebních oslavách, které byly pořádány jako soukromé, vstup byl na jednotlivé svatební pozvánky. To, že v Bojanovicích byl prý statut soukromé oslavy porušen vpuštěním několika místních občanů mně nebylo známo a nic podobného jsem nepředpokládal, takže jsem i nadále považoval oslavu za soukromou, jak byla pořádána a počínal jsem si jako mezi svými přáteli v neveřejné - uzavřené společnosti.
2) Na první oslavě svatby v Postupicích jsem zpíval tři písně, které jsou ze všech hledisek nezávadné - nevyskytují se v nich neslušné výrazy. Tyto písně jsem zpíval již předtím v pražském kole Porty se skupinou Berani. Soutěž je pod patronací Pražského kulturního střediska - ani v Malostranské besedě, ani v Národním domě na Smíchově ani v Postupicích písně nikoho nepohoršily a nebyly proti nim vzneseny žádné námitky.
3) Na svatbě Ivana Jirouse v Bojanovicích - jsem zpíval čtyři písničky, v nichž se ve dvou vyskytuje neslušný výraz. Nejde však o výrazy hrubě vulgární ani o oplzlost, ale o běžné lidové výrazy. Tyto výrazy nejsou zdůrazňovány, a zdaleka netvoří jádro mých písní. Mé písně též nejsou protisocialistické ani protispolečenské ani nepohrdají morálkou. Je tomu právě naopak, jak jsem již popsal, písně zastávají jasné morální stanovisko, které je prospěšné každému lidskému soužití. Obsah všech mých písní je slučitelný s právními a společenskými zásadami občanů. (Dopis s. Gottwaldové) - dítě - 3 ti.
4) Dále se hájím tím, že nejde o opakovanou činnost, ale o činnost jednorázovou. Ne tedy četné hrubé neslušnosti na mnoha místech republiky, ale dva lidové výrazy v jinak morálních a dobrých písních použité dne 21. 2. v Bojanovicích na oslavě svatby mého kamaráda I. Jirouse, která byla pořádána jako oslava soukromá, v uzavřené společnosti, se vstupem na pozvánky.
5) Je pravdou, že posluchači byli většinou mladého věku. Jejich morální vývoj jsem však svými písněmi nenarušoval nepříznivě, nýbrž příznivě, což není společensky nebezpečné.
Proto jsem přesvědčen, že jsem trestný čin výtržnictví podle ő 202/1 tr. z. nespáchal.
II. Obhajoba proti obžalobě z trestného činu výtržnictví podle ő 202/2 tr. z.
Obžaloba nás vidí a popisuje jako organizovanou skupinu, která vystupovala na veřejnosti, ačkoliv neměla veřejnou činnost povolenu, že jednotlivá vystoupení byla připravovaná a plánovitě zajišťována, že jsme se v průběhu vystoupení dopouštěli četných hrubých neslušností, že písně vyjadřovaly negativní a protispolečenské rysy. Vulgární slova prý tvořila jádro celého programu, dále obžaloba uvádí, že jsme uvedli v omyl funkcionáře společenských organizací, že I. Jirous vybíral na jednotlivých akcích vstupné, které si zčásti ponechával.
1.) Obhajoba týkající se mé osoby k ő 202/2 tr. z.
a) Já osobně znám skupinu Plastic People a ostatní spoluobviněné s výjimkou Vratislava Brabence až od roku 1974. Do té doby jsem je nikdy neviděl, ani neslyšel, ani jsem sám veřejně nevystupoval a tudíž jsem trestný čin výtržnictví dle ő 202/2 do roku 1974 nespáchal.
b) Postupice 1. 9. 1974
Je snadno dokázat, že se náš přítel Hanibal skutečně ženil. Odpoledne dne 1. 9. 1974 - byla skutečná oslava jeho svatby - byla pouze pro zvané, na svatební pozvánky. Obžaloba sice podezírá, že svatební oslava byla pouze záminkou, ale nikterak nemůže zvrátit skutečnost, že to byla oslava Hanibalovy svatby. Oslava byla soukromá, předem řádně projednaná a povolená MNV. Nešlo tedy o veřejné nezákonné vystoupení. Ani zde se nevybíralo vstupné - vybíral se pouze dobrovolný příspěvek na úhradu výdajů, aby to nemusel platit ženich. Já jako účinkující jsem žádné peníze nedostal - ani mně něco podobného vůbec nepřišlo na mysl. Obžaloba říká, že všichni obvinění věděli, jaké skladby se zde budou hrát - že pořad byl připravený a plánovitě zajištěný. Ani to není pravda - vůbec jsem nevěděl, kdo a co zde bude hrát, a že zpívám sám, sám jsem se rozhodl až na místě, takže nikdo ze spoluobviněných nemohl ani vědět, co budu zpívat, žádná společná zkouška či příprava nebyla. Kromě V. Brabence jsem všechny mé nynější spoluobviněné viděl a slyšel poprvé v životě až na oslavě samé. Dle obžaloby měl vše organizovat V. Jirous. Znovu vypovídám, že mně o oslavě řekl sám ženich Hanibal, i s možností mého zpěvu, kterou jsem odmítl, a že jsem Ivana Jirouse viděl poprvé v životě až 1. 9. 1974 v Postupicích.
Proto jsem se nemohl v Postupicích dopustit výtržnosti dle ő 202/2 - spáchaného v organizované skupině.
c) Kostelec u Křížku - 21. 6. 1975
V Kostelci u Křížku jsem byl pouze jako jeden z diváků. Byl jsem pozván ženichem Milanem Hlavsou, kterému jsem byl předtím za svědka při jeho svatbě na Národním výboru. Ani tam jsem výtržnictví dle ő 202/2 - spáchaného v organizované skupině - nespáchal.
d) Přeštice - 18. 12. 1975
Jak jsem již vypověděl, v Přešticích jsem zpíval dlouhou dobu po skončení programu, v hloučku na vlak čekajících mladíků. Ani zde jsem výtržnictví dle ő 202/2 - spáchaného v organizované skupině - nespáchal.
e) Bojanovice - 21. 2. 1976
O mé vystoupení v Bojanovicích mně požádal sám ženich, Ivan Jirous. I zde se jednalo o skutečnou oslavu jeho skutečné svatby. I tato oslava byla soukromá, vstup byl na jednotlivé pozvánky. Ani zde se neplatilo vstupné, pouze dobrovolný příspěvek na úhradu výdajů. Nevěděl jsem předem, kdo na oslavě bude hrát ani co bude hrát - co budu hrát já, jsem se rozhodoval na místě a nikdo to předem nevěděl. Ostatní některé mé písně neznali, neboť jsem je nedávno složil. Žádné zkoušky ani přípravy programu jsem se nezúčastnil.
Ani zde nešlo o veřejné, předem připravované a plánovitě zajištěné vystoupení.
Proto jsem ani v Bojanovicích výtržnictví dle ő 202/2 tr. z. - spáchaného v organizované skupině - nespáchal.
2.) Obhajoba k ő 202/2 - týkající se všech
a) Obžaloba uvádí, že jsme organizovaná skupina. Tato domněnka se též nezakládá na pravdě. Žádná vnější organizace nepřichází v úvahu. Navzájem nás spolu pojí pouze přátelské vztahy a společný zájem - sdílet to, co cítíme hudbou a písní. Naše společenství vzniklo samo, bez organizace a je drženo pouze přátelstvím a zájmem.
b) Obžaloba uvádí, že jsme uvedli v omyl funkcionáře společenských organizací předstíráním, že se jedná o kulturní akce, popřípadě oslavy rodinných událostí.
Od roku 1974 - tedy od doby, od kdy spoluobviněné znám, nekonala skupina Plastic People ani nikdo jiný ze spoluobviněných žádnou kulturní akci a vůbec na veřejnosti nevystupovala. V Postupicích, v Kostelci u Křížku, v Mokropsech a Bojanovicích šlo skutečně o oslavy skutečných svateb - buď přímých členů skupiny nebo někoho z blízkých přátel.
Funkcionáři MNV nebyli uváděni v omyl, ale byli jednotlivými žadateli - ženichy, pravdivě informováni. Bylo, pokud vím, na MNV vždy též oznámeno, že ženichovi přátelé budou hrát a zpívat. To, že jednotliví svatebčané informovali MNV a žádali o schválení oslavy s tím, že se bude v průběhu oslavy hrát - je známkou ukázněného přístupu k věci, je zřejmá snaha po zachování řádu a vší zákonnosti. Během oslav pokaždé přijela i Veřejná bezpečnost a když zjistila, že je vše v pořádku, s přáním dobré zábavy odjela. Opravdu nechápu způsob, kterým obžaloba na vše nahlíží. Již skutečnost sama, že skupina Plastic People, která do roku 1970 veřejně vystupovala a získala si svou hudbou velikou popularitu náhle po roce 1970 veřejně vystupovat nesměla, je známkou podivného přístupu kulturních orgánů. Když však skupina přestala veřejně vystupovat vůbec, je přece snadno pochopit, že si členové skupiny spolu zahrají, alespoň při slavnostní příležitosti, když se někdo z nich žení na soukromé, předem s MNV řádně projednané oslavě.
c) Obžaloba nás vidí, že jsme vystupovali veřejně, bez povolení příslušných úřadů. Ze všeho, co jsem již vypověděl, vyplývá, že tomu tak nebylo. Orgán, který je příslušný k tomu, aby propůjčil soukromé osobě veřejný sál k jeho rodinné oslavě je Národní výbor. Jednotliví ženiši na jednotlivých svatbách toto schválení měli i s tím, že v průběhu oslavy vystoupí různí přátelé. Oslavy byly pořádány jako soukromé. Jestliže se někdo z místních občanů do sálu vloudil nebo byl vpuštěn - potom to nebylo účastníkům známo. Proto si účastníci počínali jako mezi přáteli na soukromé oslavě. Kdyby byli na veřejnosti, možná, že by se někdo rozhodl v některém případě jednat jinak. To, že bychom pořádali veřejné vystoupení však není pravda v žádném případě.
d) Obžaloba uvádí, že na oslavách svateb vybíral Ivan Jirous vstupné, které si zčásti ponechával. K tomu vypovídám, že jsem na žádné oslavě vstupné neplatil, pouze jsem dával dobrovolný příspěvek na výdaje. Nikdy jsem ani nic o výši příspěvku neslyšel. To, že by si Ivan Jirous nějaké peníze ponechával pro sebe vylučuji, neboť je mým dobrým přítelem a dobře jej znám. A znám jej právě jako člověka, který svým charakterem vyniká nad jiné. Něco takového je prostě u člověka jeho typu vyloučeno, jsem přesvědčen, že ti toto obvinění je nepravdivé.
e) Obžaloba nás viní, že program jednotlivých akcí byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním vulgárních výrazů. Tato vulgární slova se prý vyskytovala tak často, že vlastně tvořila jádro celého programu.
Program oslav nebyl předem nijak zaměřován ani řízen. Tvořili jej na místě všichni ti, kteří do programu přispěli. Z obžaloby by se mohlo zdát, že se oslavy přímo hemžily vulgárními výrazy. Pro zajímavost uvádím, že skupiny Plastic People, DG 307, Karel Soukup a já - máme dohromady - jak jsem zde napočítal asi 65 skladeb s českým textem. To představuje přibližně 8 450 slov. Z tohoto počtu je jich 9 neslušných. Tyto skladby byly uvedeny na čtyřech oslavách během tří let, nikdy však se náhodou skladby obsahující neslušné výrazy nesešly při jedné oslavě. Znamená to tedy, že během celého programu padly třeba 2 neslušné výrazy - někdy ani to ne. Já jsem během svého povolání jako duchovní, byl na mnoha svatebních oslavách. Průměr těchto našich oslav s dvěma či třemi výrazy - je rozhodně daleko nižší, než výskyt neslušných výrazů na jiných normálních svatbách, kterých jsem se zúčastnil.
Tuto malou statistiku uvádím jen proto, že obžaloba mluví o tom, že se neslušné výrazy opakovaly v programu "tak často, že vlastně tvořily jádro programu". Nebylo tomu tak, a vyskytovaly se velice zřídka.
Například skupina Plastic People má ve svém repertoáru dle mého odhadu nejméně 25 skladeb s českým textem. Přesto, že jejich skladby dobře znám - vzpomínám si pouze na jeden jediný lidový výraz a to ve skladbě "Píseň brance", která je fungl nová a byla zpívána pouze v Bojanovicích. Obžaloba uvádí názvy skladeb z repertoáru Plastic People, v kterých se údajně vyskytuje vulgární výraz. Jmenuje píseň s názvem "Zácpa". V textu není vulgární slovo. Samo slovo zácpa není ani vulgární ani protisocialistické. Nikdo ze svědků se také necítil slovem zácpa pohoršen. Dále je jmenována skladba "Podivuhodný mandarin", ani v této skladbě není použit žádný neslušný výraz. Tato skladba se zabývá na svém počátku sexuální problematikou, ale mluví o ní velmi jemným, citlivým způsobem. Vidět v této skladbě oplzlost je známkou absolutní necitlivosti.
Nakonec je jmenována mezi vulgárními skladba "Apokalyptický pták". V této písni není opět neslušný výraz. Píseň zpívá o přízraku - což je podoba ptáka Fénixe z řecké mytologie. V žádném případě však píseň Apokalyptický pták nemluví o mužském přirození - jak si představuje zbujelá obrazotvornost pana prokurátora. Chápu, že někomu je poezie cizí, že ji nechápe a nerozumí. Proto jsem žádal po uzavření spisů, aby naše texty ohodnotil expert z jazykového ústavu, z hlediska poetiky. Vyšetřovatelé tuto žádost zamítli, že to není třeba. Napsal jsem stížnost panu prokurátorovi, který suverénně odvětil, že vyšetřovatelé nepochybili, když žádost zamítli, bez udání jakýchkoliv důvodů. Po takovém postupu však ještě víc překvapuje jeho obžaloba, z které na tolika místech vyplývá nepochopení a neporozumnění textům - a v takovým případech jako je Podivuhodný mandarin a Apokalyptický pták, si pan prokurátor dělá veřejnou ostudu, tomu všemu mohla expertiza předejít.
Ani v ostatních písních Plastic People nejsou vulgární výrazy a tak z celého repertoáru zbývá jediná - Píseň brance, v které je použit běžný lidový výraz. Skupina DG 307 v podstatě hudebně dotváří účin básní Pavla Zajíčka. Tyto básně jsou dle mého názoru zdařilé a mají vysokou uměleckou úroveň. Znakem Zajíčkovy poezie je přímost, která nesnese kudrlinky a vyumělkování, spontánnost a touha po vnitřním sepětí člověka, aby se člověk nerozplýval ve věcech, které za to nestojí, ale aby sestupoval pod jejich povrch v jasném uvědomění si sebe sama. V jeho básních se vyskytuje několik neslušných výrazů. Ale pro člověka, který je zvyklý poezii číst či poslouchat, ztrácejí tato slova svůj vulgární ráz, stávají se funkčními, ostrými a smysluplnými slovy. Děje se to tak v poezii velmi často. V žádném případě však tyto výrazy nejsou jádrem Zajíčkovy poezie.
Podstatná je tedy skutečnost, že vystoupení DG 307 v Kostelci u Křížku na svatbě Milana Hlavsy - bylo naprosto vyjímečné a neopakovatelné. Pavel Zajíček - na oslavu svatby svého nejlepšího přítele připravil a nastudoval pouze toto jediné vystoupení, aby svatebčanům předal svůj svatební dar, který měl cenu nad jiné.
Lze říci, že vulgární výrazy se celkově na jednotlivých oslavách vyskytovaly velice zřídka. Tam, kde se vyskytly, byly funkční a pomáhaly vyjádřit dobrou myšlenku. Rozhodně však nebyly jádrem toho, co bylo sdělováno.
Obžaloba uvádí, že náš program měl protispolečenský a protisocialistický ráz.
I zde jde o pomluvu. Nazval bych toto počínání obžaloby ranou pod pás, neboť, když již neví, jak by dokázala své, přilepí na naši tvorbu nálepku "protisocialistická", s nadějí, že to určitě zabere. Strhnout tuto nálepku není snadné, neboť jde o nekonkrétní povšechný posudek. Souhrnně lze však říci, že naše tvorba je pravdivá, to je, že pravdivě vyjadřuje to, co cítíme a chceme.
Jednotlivé písně, které byly produkovány na oslavách svateb našich přátel - v soukromé společnosti - v sobě nesou myšlenky, které jsou prospěšné pro jakékoliv lidské soužití, pro jakékoliv soužití lidí, kteří chtějí spolu žít v radosti, kteří se nechtějí likvidovat, znesvobodňovat a navzájem si jakýmkoliv způsobem škodit. Některé písně vyjadřují pouze radost, jiné pláč, který v sobě nesou - názor a myšlenku a postoj, který je vždy otevřený - nestaví se za žádnou ideologii.
Dle mého názoru jsme svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu žádného trestného činu a jsme již půl roku drženi ve vazbě neprávem.