Ve složité poválečné době, kdy váleční štváči z Wall streetu nebyli zdaleka tak krotcí jako dnes, seděla jako obvykle většina národa za pecí a vyčkávala, než se najdou hrdinové, kteří by se aktivně pustili do budování nového zřízení. Se všemi možnými riziky, jak to bývá vždy, když dochází k velkým změnám. Jenže dnes je jejich hrdinství pošlapáno, a  naopak se vynáší v rámci tzv. protikomunistického odboje ti, kteří jim tehdy házeli klacky pod nohy.

Copak boj za společenské změny, v mlýnici mezi dvěma velmocemi, nezaplatil svým životem žádný komunista? Jen vzpomeňme Slánského, Šlinga a mnoha dalších. Vždy tím, že přijmuli nejvyšší funkce, dávali pod tyranem Stalinem  často všanc svůj život. Vedle nich ovšem i tisíce dalších bezejmenných soudruhů, kteří také nebyli v lehké situaci, když byli třeba jmenováni řediteli znárodněných podniků. Dovede si někdo představit, jakou na sebe museli tehdy vzít odpovědnost, když bez žádných zkušeností najednou řídili tisíce zaměstnanců? Přitom se ke všemu stávali terčem závisti a pomluv.

Pomluv proto, že často museli prosazovat nepopulární opatření, i proti své vůli, jen aby nerozhněvali sovětského medvěda. Zrovna včera byl na iDNES zmíněn případ našich hokejových mistrů světa /kliknout prosím ZDE/. Jen si zkusme představit jejich situaci na příkladu slavného Naganu. Jak bychom se asi dívali na to, kdyby byla tehdejší vládnoucí strana nucena v zájmu dalšího vývoje ve státě potrestat Jágra a spol. patnácti lety vězení?  Myslí si snad někdo, že by byli za to její představitelé a členové u ostatních  spoluobčanů nějak oblíbeni?  Jistěže ne, a podobně byli tehdy neoblíbeni komunisti. Jenže nic jiného jim nezbývalo, když chtěli zabránit tomu, aby půl republiky emigrovalo.

Nebo jak se komunistům vyčítá to, že studovat mohly většinou jen jejich děti. Ale jaká byla skutečnost doopravdy? Děti komunistů tím byly jen poškozovány, protože zatímco musely třeba 5 let studovat, ostatní děti, zdánlivě diskriminované,  si už v pohodě dávno vydělávaly jako dělníci, horníci či družstevníci, když se na výši jejich platů žádný "protekční" vysokoškolák většinou ani do důchodu nikdy  nedostal.

Pořád se taky komunistům vyčítá, že si po roce 1989 zprivatizovali podniky, ve kterých působili jako nomenklaturní kádry. To je sice pravda, ale nikdo už nevidí těch několik dnů smrtelné hrůzy, kterou si museli projít v onom listopadu, když nevěděli, jestli třeba neskončí na prvním kandelábru. Opravdu bychom chtěli vlastnit nějaký podnik za tuto cenu? Zvláště když by se na nás i dnes pořád někdo díval přes prsty jen proto, že jsme byli komunisti?

Nebo ty první máje. Neustále se připomíná, jak se chodívalo z donucení do průvodů, aby měl každý čárku. Ale již nikdo nevidí oběti, které museli přinášet ti, co museli být přímo na tribunách, včetně jejich rodin. Copak v průvodě, kde se každý ztratil v anonymním davu, to nebyla žádná ostuda. Ale jak se musel někdo stydět třeba před spolužáky, když jeho otce viděli všichni na tribuně? Kde ze sebe musel dělat blbečka když hřímal, že Kuba je lepší než USA, nebo že Žigulík je lepší než Mercedes. Ale copak mohl potomek takového představitele někomu vysvětlovat, že si to otec nemyslí, ale se sovětskými tanky v zádech nemůže jinak? Takže i takové oběti přinášeli komunisti se svými rodinami.

Toto bychom měli mít na mysli, když teï zase oživujeme protikomunistický odboj. A nezapomínat přitom na to, že zde byl rovněž komunistický boj. Protože účastníci a toho či onoho měli jedno společné, usilovali o lepší život v naší vlasti. Všichni, bez výjimky. Tak jako Václav Havel nebyl zdaleka jediným disidentem, tak ani Jan Fischer nebyl jediným dobrým komunistou.


Následující ukázka z knihy Beetles dokládá, že často ani školáci nedokázali ocenit náročné poslání komunistů za totality:


Nový člověk a prvomájová tribuna

Zrovna v té době nám nadiktovala učitelka program Lidové akademie

vědy, techniky a umění na rok 1963. Popsali jsme tím v rubrice Jiná

sdělení v žákyndě celou stránku.

Téma: 1/ Vstříc komunismu

           2/ Vychováváme nového člověka

           3/ Co dává umění člověku

           4/ Besedujeme s mladými

          5/ Modernizací výroby k lepším zítřkům

         Ještě mnoho dalších témat. Co to na nás zkouší? Jakému komunismu

vstříc? Kdyby aspoň tomu britskému podle Daily Worker, s Beatles.

Nebo vychováváme nového člověka. Ale kdo ho vychovává? Páprdové na

tribunách, kterým jsme museli jako malí mávat na prvomájovém průvodu?

       Ovšem na průvod jsem se ze zvrácené zvědavosti těšil každý rok. Vždy

jsem došel až k tribuně. Možnosti vidět jednou za rok živé komunisty

se nedalo odolat. Podobně jako kdyby se měli zjevit čerti z pohádek,

ti by mě také zajímali, už kvůli srovnání. Chápal jsem, že z čertů mají strach

malé děti, než vyrostou. Avšak jak je možné, že skoro všichni dospělí mají

strach z komunistů? Tribuny byly plné podivných chlápků v šedých oblecích,

kteří s přihlouplými úsměvy mávali vlajkami a mávátky. Každou chvíli

se z tlampačů ozvalo, že nějaký podnik zdraví představitele Komunistické

strany Československa. Ti zamávali a pracující začali řvát A žije První

Máj! Hurá, hurá! Někdy také A žije KSČ! To bylo neobvyklé představení.

Jedinkrát v roce se na sebe pracující a funkcionáři smáli a mávali si.

Okamžikem skončení průvodu funkcionáři zmizeli, pokud nepočítám fotky

v novinách. V běžném životě bylo nemožné nějakého komunistu spatřit.

Žádný spolužák nebo známý se nikdy nepochlubil, že by někdo z jeho

příbuzných byl komunista. Zmizeli, stali se neviditelnými a vylezli až na

prvního máje v příštím roce. Stejně tak se ztratili pracující, kteří se na ně

v průvodu smáli. Jinak celičký rok každý jen nadával a zároveň z nich měl

strach. To pochopit nešlo. Jak se může většina lidí bát několika unylých

strejců? Avšak souvislosti jsem tušil. Tito zalezlí soudruzi můžou záhadným

způsobem poslat estébáky nebo esenbáky na kmocháčka a nechat ho

zavřít. Nejen na kmocháčka, zavřeli i další lidi. Ale jak je možné, že jim to

pořád prochází, zvláště když je nemá nikdo rád?

         To by bylo téma do Lidové akademie! Nerozuměl jsem ani ostatním

bodům, z umění jsem znal jen sochy Gottwalda, Marxe a Lenina, to mně

tedy moc nedávalo. Mladý jsem byl, ale v životě se mnou nikdo nebesedoval

a o modernizaci výroby jsem také nevěděl. Přesto jsem pochyboval,

že by mohla přinést lepší zítřky. O ty jsem nakonec nestál. Chtěl jsem lepší

dnešek, a to hned. Pokud možno s deskama Beatles, Elvise nebo Johnnyho

Cashe.

 

Ukázku z knihy Beetles /J.Kudrnáč/, pro čtenáře blogu iDNES  poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®/