Svého zástupce bude mít na svatbě století i běloruský diktátor Lukašenko, Mugabe ze Zimbabwe a mnoho dalších.  V tomto výčtu nebude pochopitelně chybět ani československý totalitní režim, zastoupený Michaelem Žantovským. Příslušníkem elitní pražské komunistické rodiny, jehož otec působil v 50. letech na  ministerstvu informací (komunistická obdoba Goebelsova ministerstva propagandy), a třeba v letech normalizace byl velvyslancem totalitního Československa při OSN, přičemž synka neposlal studovat do Moskvy, ale kupodivu na McGillovu univerzitu do Montrealu. Na studijní pobyty do kapitalistické ciziny jezdívala často i matka Žantovského, jinak překladatelka ve svobodném povolání, a rovněž agentka StB. Prominentním překladatelem ve svobodném povolání se stal v roce 1980 i sám Žantovský, když se oženil s dcerou dalšího významného aparátčíka.

Potud se tedy příběh Michaela Žantovského nijak neliší od dnešních totalit. Naději všem totalitám ovšem dává jeho další vývoj. Po demokratických změnách v roce 1989 totiž Michael Žantovský nijak nezatrpkl, nesabotoval nové zřízení, naopak  věnoval všechny své síly pro to, aby odčinil hříchy, kterých se na svém národu dopouštěla jeho rodina během uplynulých 40 let. Jako zdatný angličtinář pomáhal budovat světový věhlas Václava Havla coby jeho mluvčí, a když nebyl volný žádný disident na post velvyslance v USA, tak  Michael Žantovský vytrhl republice trn z paty  a místo přijal. Byla to šastná volba i pro něj samotného, protože předchozí několikaletý pobyt v Kanadě absolvoval ještě jako marxista, takže teï měl možnost srovnání, zažít život na Západě už jako demokrat.

Příklad Michaela Žantovského je nadějí i pro všechny utlačované z diktátorských režimů, i oni se jistě jednou dočkají toho, že jejich trýznitelé  prohlédnou, a přidají se na stranu demokracie. Třeba jim k tomu pomůže i účast jejich velvyslanců na dnešní slavné svatbě. Jen škoda, že pan Žantovský nedotáhnul  vše do konce. Při jeho příběhu si jistě někdo vzpomene na Josefa Vondrušku. Také on byl loajální k minulému režimu, jak jinak, vždy jistě už od dětství slýchával, zřejmě i od otce Michaela Žantovského Jiřího, který působil na Ministerstvu informací, že se musí tvrdě vystupovat proti nepřátelům socialismu. Tak si prostě občas jako bachař bouchnul, no a co? Vždy i díky takovému přístupu byl u nás relativní klid, i díky takovým zdánlivě jen pěšákům socialismu mohl Michael Žantovský studovat v Kanadě. A získat tam vědomosti, které po roce 1989 beze zbytku věnoval ve prospěch nás všech.

Ovšem copak Josef Vondruška mlátil vězně i po roce 1989? Jistěže ne. Také on už potom pracoval jen pro demokracii. Z toho pohledu je smutný jeho včerejší výrok, po naštěstí rozumném verdiktu soudu: "Nejsem tu za to, že bych někoho bil, ale že jsem ta komunistická svině, která si dovolila žít," řekl Vondruška v závěrečné řeči. V tom je ta nespravedlnost, dovolil by si snad někdo říct, že “komunistická svině“ je také Michael Žantovský?  V tom tedy dodnes trochu pokračuje komunistické elitářství, kdy si byli někteří rovnější než ti druzí. Žantovský čistý jak lilie, Vondruška – škoda slov. Proto je třeba litovat, že Michaela Žantovského nenapadlo, aby se omluvil a poslal na svatbu století místo sebe Josefa Vondrušku. Zvláště když včera v rozhovoru zdůraznil, že se nejedná o pozvání jeho osoby, ale o pozvání zástupce České republiky. A Josef Vondruška je přece také zástupcem naší země, a tuto drobnou satisfakci by si jistě zasloužil. Už za to, že na rozdíl od mnoha ostatních byl zřejmě jako jediný, kdo musel žít po dvacet let s puncem “komunistické svině“.